Pet Shop Boys v hloubi noci, z médií

Z médií

[ nejnovější | články | recenze singlů | recenze koncertů | rozhovory ]

Recenze alb

Disco 3 (Music 2003)
Release (MfD 2002)
Nightlife (12 nej...; RS 2001)
Nightlife (Stereo & Video 2000)
Nightlife (RS 2000)
Nightlife (R&P 1999)
Nightlife (Musichall 1999)
Bilingual (R&P 1997)
Alternative (R&P 1995)
Very (MfD 1993)
Behaviour (Melodie 1991)
Behaviour (Mf 1991)

Pet Shop Boys - Disco 3

(Ultram:x, 3/2003)

Pet Shop Boys dokázali, že pořád rozumí svému řemeslu a že senilita je pro ně cizí slovo.
Zatímco první Disca byla vždy jen čistými kompilacemi remixů, tentokrát remixy zaplňují jen polovinu, zbytek tvoří pět novinek, které se většinou nehodily na jejich poslední album Release jednoduše proto, že byly příliš taneční. Disco 3 je tedy hlavně ryze elektronická deska, která na první poslech působí velmi podezřele. Když se člověk pořádně nezaposlouchá, slyší jen povrchní diskošky, lehce dementní tranceové zvuky, zprofanovaně zkreslený vokál. Když váš ale první poslech nezastraší a trochu se soustředíte, velmi rychle se objeví to staré známe kouzlo Pet Shop Boys, díky němuž stále nezní jako opelichaná osmdesátková vykopávka. Smysl pro hity, nadhled, chytré textíky, učebnicová ukázka britského přístupu k dobrému popu. Z alba tedy bez výjimky ční všech pět novinek, s remixy už je to kapánek horší, eurotranceová verze Home And Dry od Blank & Jones je pak vyloženě slizká, jako celek je tohle album ale příjemné a udržuje vysoký standard kapely. Na (téměř) padesátníky je to opravdu dobrá práce!
(6 hvězdiček z 10)

Radek Bureš

Pet Shop Boys - Disco 3

(Music, 3/2003)

Pet Shop Boys vydávají desky remixů jako pravidelný přívěsek svých regulérních alb. Po desce Please z roku 1986 následoval opus Disco. Po albu Very (1994) následovalo Disco 2. Disco 3 je tak logickým zvukovým rozšířením toho, co známe z alba Release (2002). Ale nejen tím. Tentokrát deska přináší kromě remixů i pět zatím nevydaných nahrávek. Výsledek je pozoruhodný. Disco 3 není jen dalším remixovým albem od Pet Shop Boy. Je to tanečně elektronická deska, která si vystačí sama za sebe. Začíná svižnou novinkou Time on my hands v kraftwerkovském duchu, pokračuje další novinkou, potenciálním singlovým hitem Positive role model se samplem Barryho Whitea, a trio nových písní na začátku uzavírá neodolatelná Try it, která zní jako kapela starších bratří finských Röyskopp, Následuje píseň London v remixu, který nenechává kámen na kameni, novinka Somebody Else's Business a pozoruhodný remix skladby Here - nejlepší z alba Release. A tak dál močálem černým kol bílých skal. Desku uzavírá po všem tom elektronickém dupotu, ťukotu, klepotu, bublání a cvrlikání "genuine piano mix" písně London - tj. jen Tennantův vokál a piáno. Konec dobrý, všechno dobré. Ale víc než to. Pet Shop Boys zjevně zvládají remixovou alchymii. Nové písně ale ukazují, že mají dostatek talentu pro originální a inteligentní taneční pop.
(3 hvězdičky z 5)

Saša Neuman

Pet Shop Boys: Release

Tentokrát až přes míru znudění Pet Shop Boys
(Mladá fronta Dnes, 13. 4. 2002 | iDNES)

Po dvaceti letech existence Pet Shop Boys už víme, že každá jejich deska si pevně drží proslulý styl znuděného vokálu v protikladu nervózního rytmického základu a zároveň se pokaždé liší důrazem na jiný element. Jednou je to diskotéková hudba, jindy brazilská samba, pak promenádní smyčcové orchestry nebo elektronické taneční směry. Na novém albu Release vsadili Neil Tennant a Chris Lowe na jeden z nejtypičtějších zvukových prvků, které vytvářejí směr zvaný britpop - na decentní kytarový zvuk.
Skoro ve všech skladbách desky, která se na trhu vyskytuje ve čtyřech výtvarně odlišných verzích, hostuje s kapelou kytarová legenda Johnny Marr. Kořeny téhle koketerie najdeme už na jejich nejlepší desce Behaviour z roku 1990; ostatně řada skladeb nového alba jako by z oka vypadla tehdejší písni My October Symphony. Někoho napadne i spřízněnost s prvním albem příležitostné skupiny Electronic, na němž Marr i Tennant vystupovali. Dlouholetý příznivec britské populární hudby musí mít plným právem pocit, že všechno už někdy předtím slyšel. Nicméně vše je - jak se na Pet Shop Boys sluší a patří - abnormálně kultivované a čisté, vypiplané do detailu.
Release přitom není stoprocentně postaveno na soundu. Oba členové Pet Shop Boys patří ještě jednou nohou do staré školy, která nepřísahala na zvuk, ale na silnou melodii. Release je hudebně chytlavější než kterýkoli z dnešních anglických pokusů o elektronickou taneční hudbu. Melodickou invencí sice nedosahuje jejich alb ze začátku devadesátých let, stále si však drží jistotu dvou tří stoprocentních hitů.
Pet Shop Boys byli vždycky kapelou syntetizujícího charakteru, ale tentokrát jako by se v některých momentech deseti nových skladeb navršila takříkajíc esence celé anglické hudební kultury. Na chytlavém refrénu písně I Get Along si člověk jako nikde jinde uvědomí, jak jsou si v určitých rysech podobni britští umělci od Beatles a začátků Electric Light Orchestra přes Eltona Johna až k Blur a Oasis; ten refrén klidně ho mohl napsat Paul McCartney v dobách své největší slávy.
Pravda, typická znuděnost už v několika momentech překračuje únosnost, nejméně třetina skladeb je utahaná. Bývaly časy, kdy Pet Shop Boys chytli posluchače napoprvé. Teď, tváří v tvář hudbě smutné krásy vadnoucích květin, je zvykání mnohem delší. Pokud je však posluchač nadšeným čtenářem Jiřího Karáska ze Lvovic, Arthura Breiského a Karla Hlaváčka, bude se okamžitě cítit jako ryba ve vodě. Ostatním nezbývá než čekat na singly, kde se mohou objevit energičtější verze a remixy. Podobné ediční triky byly odjakživa petšopáckou specialitou.
Minulé album Nightlife, ač obsahovalo obrovský hit New York City Boy, bývá považováno za nejslabší desku, kterou Pet Shop Boys vytvořili. Release je celkem úspěšným pokusem o návrat do starých časů. Tehdy byli Pet Shop Boys teenagerskými idoly, dnes představují sofistikovaný pop pro vzdělané publikum středního věku.

Josef Vlček

Pet Shop Boys - Nightlife

(Rolling Stone, české vydání, 3/2001)
(v rubrice "12 nej..." - 12 alb, díky kterým (snad) přežijete rozchod)

Nejhorší varianta - rozchod proti vaší vůli. Léčba alkoholem selhala a všichni vaši kamarádi se vám vyhýbají, protože poté, co byli týden zásobováni vašimi historkami, už vás nemohou vystát. Takže co? Takže sedíte doma a posloucháte tuhle desku, která je asi tou nejmelancholičtější deskou pod sluncem. Chce se vám umřít a přemýšlíte, co se vlastně stalo a proč se to stalo. A co se stane dál? Nic. Budete poslouchat Nightlife až do zblbnutí a pak ho vztekle zahodíte, potkáte někoho, koho si vezmete a až do smrti se budete mít skvěle... Hmm, teď vám asi trochu něco nalháváme.
Nejlepší skladba: I Don't Know What You Want But I Can't Give It Anymore

Pet Shop Boys - Nightlife

(Stereo & Video 4/2000)

Konečně o sobě nechali chlapci ze Zverimexu opět slyšet. A čekalo se opravdu dlouho, neboť od posledního alba Bilingual uběhly celé tři roky. Pokud však dáme úroveň alba do přímé souvislosti s délkou odmlčení, pak jim budiž odpuštěno. Čekání je opravdu sladce odměněno a Nightlife se již po prvním poslechu dá zařadit k tomu nejlepšímu, co kdy Pet Shop Boys vytvořili. Do počátku svého nočního života uvedli nejprve trendy ze současné taneční scény (For Your Own Good, Closer To Heaven). Po ostrém startu nastupuje klasika (I Don’t Know What You Want But I Can’t Give It Any More), stopy hip-hopu (Happiness Is An Option) a znovu taneční prvky (Vampires, Radiophonic). Druhá polovina alba pak přináší uklidnění (The Only One, Boy Strange), duet s Kylie Minogue (In Denial), experiment s back vokály ve stylu Londonbeat (New York City Boy) a rozloučení (Footsteps). Tohle vše je velmi čistě skloubeno s osobitým hudebním stylem Pet Shop Boys a zastřešeno nezaměnitelným vokálem Neila Tennanta. Nightlife evokuje jízdu nočním velkoměstem. A je opravdu jedno, jestli se jedná o New York, Paříž, Prahu nebo Moskvu. Tahle deska se prostě musí prožít.
(hudba 4 šipky z 5, zvuk 3,5 šipky z 5)

Michal Teubner

Pet Shop Boys - Nightlife

(Rolling Stone 1/2000, české vydání)

Před lety byli Pet Shop Boys nejdivočejší a nejodvážnější kapelou na popové scéně. Dnes jsou Neil Tennant a Chris Lowe uctívanými kultovními hrdiny, kteří si nohou dovolit malé zvolnění tempa. Jejich nové album je rukavicí hozenou prastarým Grateful Dead. Fanoušci Pet Shop Boys si koneckonců vyměňují vzácné remixy stejně, jako si Deadheads vyměňují živé nahrávky. Zarytí fanoušci kapely mohou být s novám albem spokojeni. Futuristické elektronické beaty šlapou, jak se patří, a duchaplné popěvky typu You Only Tell Me You Love Me When You're Drunk jasně ukazují, kde se oba sekáči svoje fígle naučili.
I když by začínající fandové měli nejspíš začít poslechem alb Actually, Introspective či Very, jako úvod do tvorby Pet Shop Boys může stejně dobře posloužit i Closer to Heaven z Nightlife. Toto extatické disko s kytarovou linkou ukradenou od U2 je skvělým příkladem jejich brilantního talentu. Můžeme předpokládat, že pánové Neil Tennant a Chris Lowe brzy rozšíří řady britské šlechty.
(3 hvězdičky z 5)

Rob Sheffield

Pet Shop Boys: Nightlife

(Rock & Pop 12/1999)

Někomu schopnému se povedlo vnutit taneční generaci kapelu, kterou by podle všeho neměla moc brát. Někdo je dokonce před nedávnem procpal na jeden festival britské taneční hudby - do hlavního času a tak, že uspěli. Kapela sama pak pilně spolupracuje s lidmi jako Rollo (z Faithless) a David Morales - tedy s cool jmény komerčnější části taneční scény.
Tak nějak se stalo, že na mě spadlo recenzování jejich desky. Snažila jsem se 'naslouchat bez předsudků' a mít na zřeteli, že PSB přinesli popu jistě mnoho záslužných věcí. Věděla jsem, že 41200, jehož vkusu důvěřuji, je z nich nadšen (viz minulé číslo). Ale sorry, tohle přece není hudba pro milovníky dance music! To je jednovrstevný popík, který není o nic dál, než byl v půli 80. let! Čím se proboha liší tohle a třeba muzika k Bony a klid (míním tu stařičkou věc od Frankie Goes To Hollywood... a myslím, že ta je dodnes lepší než celé tohle album)? Že se na něčem podílel nějaký člověk z Faithless? No a? Když nedokázal posunout tu hudbu někam dál, tak je to přece úplně jedno!
PSB prostě stále pracují se svými výrazovými klišé. Ano, ten či onen beat je třeba moderní - ale jejich stará macha ho v devětadevadesáti procentech zase zazdí. Sborečky dělající ááá stejně jako před lety, Neil Tennant coby stále stejný smutný loudil - jděte někam.
(3 hvězdičky z 10)

Jana Kománková

Pet Shop Boys - Nightlife

(hudební server Musichall 1999)

Upřímně řečeno, ani nevím proč se tahle deska jmenuje Nightlife ? Možná, že se nám kapela snaží naznačit, abychom se večer nepoflakovali u svého cd - přehrávače v jejich přítomnosti, ale raději se dobře bavili někde v baru, na kulečníku, v kině a ví bůh kde všude ještě. Tahle deska nám totiž mnoho zábavy neposkytne a zaplní tak jeden, stěží dva, nudné dny. Potom totiž každý soudný posluchač ztratí nervy a Nightlife se mu dokonale oposlouchá. Zkuste si představit muziku stylu (Dj Quicksilver + Sash) a máte přesný obrázek toho co se vám snaží prodat Pet shop boys. Dokonale syntetickou muziku, s trochou rytmu, který vytváří čtyři stále se střídající stejné tóny, slabým vokálem pro který je přesně napsána tónina, aby nemusel předvádět veliký rozsah, zezačátku líbivým motivem, který se za chvíli omrzí a duchyplnými texty, kde se opakují stále stejné tři věty. No zřejmě fuška dát dohromady takovouhle muziku. Jenže když se nad tím zamýšlím co bych mohl od téhle kapely čekat. Vždyť navlas stejné výkony předvádí na všech svých deskách už od dob vzniku kapely. Možná že tenhle zvuk a styl frčel před pěti lety na kdejaké diskotéce, ale posluchači se vyvíjí a hloupé kombinace čtyř tónů už jim mnoho neřeknou. Tedy alespoň mě ne.
(2,5 bodu ze 7)

chandler

Pet Shop Boys: Bilingual

(Rock & Pop 1/1997)

"Hay una discoteca por acqui?", ptá se bezmocně Neil Tennant v první skladbě na Bilingual, která se jmenuje Discoteca, a pak svoji otázku ještě jednou pro jistotu zopakuje v následující skladbě Single, která je celá (vůči názvu alba poněkud paradoxně) dvojjazyčná, totiž anglicko-španělská. Nikdo mu neodpoví.
Single pak dokonale odhaluje, o čem bude celá deska - ztracenost a z ní pramenící melancholie. Kdeže jsou doby laškovného pohrávání si s tvorbou jiných 4% spolků (Go West) či nezávadného blbnutí (Yesterday, When I Was Mad). Tohle už je opravdová depka, kterou nejde zakrývat ani předstíranou image - arogancí, nebo útěky k úletům. Jeden by si řekl, že by to mohli mít Tennant a Lowe ve svém věku vyřešené, ale zdá se, že ani jim a konec konců ani jejich komunitě nebude dopřáno oddechu. AIDS si vybírá svoji daň za roky relativní svobody a uvolněnosti a tak se Neil ve skvostné skladbě Metamorphosis vydává na pouť do minulosti s cílem odhalit, jak TO vlastně všechno vzniklo. Nepřišel na nic světoborného, ale alespoň stvořil emotivní hudební kousek, který je odzbrojující především svojí upřímností ("What I wanted to be was a family man but nature had some alternative plans...) a příjemnými ženskými vokály v refrénech. Se a vida é, druhý singl, který si nelze neoblíbit (když už ne kvůli jeho hitovosti, tak alespoň kvůli videoklipu předního módního fotografa Bruce Webera) je sice svými tribal rytmy hodně podobný skladbě Single, ale jako jediný na albu není dílem jen dvojice Tennant/Lowe, takže nejde o kopii. Od tohoto hitu už kvalita alba Bilingual klesá, či alespoň nestoupá. A Red Letter Day je perfektně odvedená práce, přesně to, co se od PSB čeká, ale právě jen to. Inteligentní texty a pop, ale je to jakoby stále stejné. Before druhou polovinu alba trochu nakopne, takže celý dojem po poslechu alba je spíše příjemný, i když ne zrovna rozjásaný.
A mimochodem, pokud bychom měli věřit tomu, že další album bude navazovat na pocity poslední skladby Bilingual, připravte se na to, co tu ještě nebylo. Saturday Night Forever, věc, která celou desku uzavírá, je hodně slušná depka. Totálně skeptický Neil do rozjásaného tracku hřímá, že sobotní noc nikdy neskončí. Je to jako když automobilový závodník po bouračce, při které si třikrát zlomil páteř, leží v nemocnici a všem vykládá, jak bude zase jezdit a všichni kolem vědí, že to není pravda, ale přitakávají, aby mu udělali radost... Radujte se, dokud to jde. I když tahle deska je spíš od toho pořídit si nepříjemné pocity melancholie.
(3,5 hvězdičky z 5)

D.A.R.

Pet Shop Boys: Alternative

(Rock & Pop 19/1995)

Hned v úvodu považuji za nutné upozornit, že se nejedná o novou studiovou desku Pet Shop Boys, nýbrž o kolekci raritních nahrávek v minulosti se objevujících většinou na B-stranách singlů. A tak je také na 2CD Alternative nutné pohlížet. Je určeno především ortodoxním a vášnivým 'petšopákům' a mělo by sloužit k doplnění a skompletování jejich sbírek. Z tohoto pohledu se Alternative, jenž připomíná desetileté působení Pet Shop Boys na značce Parlophone, jeví jako velice povedené.
Třicet skladeb, které dokumentují momentální úlety, zvuková okouzlení a experimenty obou protagonistů, je doplněno rozhovorem novináře Jona Savage, jenž Pet Shop Boys zpovídal a 'rozebíral' v březnu letošního roku. Neil a Chris se tu přiznávají k nejrůznějším inspiracím (režisér Derek Jarman, spisovatel David Pryce-Jones), vysvětlují, objasňují... Pokud chcete vědět, kdo vymyslel Zazoua, hlavní postavičku v textu k písni In The Night, odkud se vzala smyčka rozhovoru s Chrisem Lowem použitá ve skladbě Paninaro, který singl jako první vyšel ve formátu CD či doublepacku nebo jaké byly okolnosti vzniku zde zachycených písní, čtěte.
Samotné nahrávky jsou rozčleněny na dva celky. CD 1 obsahuje nejstarší (a shodou okolností nejpovedenější) věci, z nichž se mnohé, ač nikdy nevyšly na A-straně singlu, staly lokálními klubovými hity (In The Night, That's My Impression) nebo ozdobami různých kompilací (You Know Where You Went Wrong, Do I Have To?). Druhé CD se nese ve znamení spolupráce s Liz Minnelli a mnohdy přeslazených melodií. Zajímavé je porovnávat tyto 'raritní' nahrávky s 'oficiálními' singly a sledovat, jak kapela procházela jednotlivými obdobími: italské disco, elektro pop, vliv acid housu a latinské kultury, něco na způsob dnešního europopu, něco ve stylu Davida Sylviana...
Pokud si Alternative poslechnete v kontextu ostatních alb Pet Shop Boys, zjistíte, proč je dobře, že podobné výběry vycházejí.

Libor Lisý

Zpátky na diskotéku

(Mladá fronta Dnes 1993)

Předloňské album Behaviour naznačovalo novou kapitolu v tvorbě bristkých Pet Shop Boys - přinášelo náročnější skladby často poslechového ražení. Letošní novinka Very v graficky zcela dokonalém neprůhledném obalu z oranžového plastu, na němž je název kapely pouze vylisován, je v duchu starých skladeb. Písním dominuje taneční rytmus a výrazné melodie syntezátorů, i když v baladách Liberation a Dreaming Of The Queen jsou použité i smyčce, v závěrečném hybném Go West dokonce i dechy. Nové album, jak ostatně avizuje i název, je skutečně 'velmi pet shop boyovské'; bohužel dnes už není jejich přístup nijak výjimečný, a tak mnoho objevného na poli popu nepřináší. Svou kvalitou však stále nechává většinu epigonů daleko vzadu a na diskotékách zabírat bude. Stačí si poslechnout Yesterday, When I Was Mad nebo Liberation.

Alex Švamberk

Pet Shop Boys - Behaviour

(Melodie 8/1991)

Když si zalistujete Melodií o dvě čísla zpátky, najdete v Penišově recenzi pražského koncertu skvělé odhalení petshopovského principu, kterým tohle inteligentní duo "balamutí" šoubyznys i kritiku už pár let. Dostanete-li se jako Tennant k prvnímu diskohitu v jedenatřiceti, berete holt věci s nadhledem... How can you expect to be taken seriously..., že? Pročež jsme se nikdo nezmohli na pět hvězdiček, abychom si nezadali; jenže i Mozart psal "účelovou" hudbu, která ze svého "dancefloor" okolí trčela podobně jako Behaviour, tento velký svátek melodické líbivosti a computerových fines.
Neil Tennant se na pražské tiskovce přiznal, že při poslechu symfonií ho vždy fascinovaly pomalé pasáže, svého oblíbeného Oscara Wilda protáhl mnoha rozhovory, Chris Lowe zase bez komplexů oslavuje tanečnost muziky a o jejich "jiné lásce" se už ani nešušká, což vše by se dalo zařadit mezi základy té jemné, čisté, estétsky rafinované a přitom úžasně komunikativní produkce. Z dosavadní diskografie PSB se Behaviour vymyká celkovým intimním laděním, a to nejen v rovině melodií a aranžmá, ale především v textech, hodně osobních a přitom nepřepoetizovaných, s neobvyklým slovníkem i náměty (např. Being Boring, My October Symphony, Nervously). Deska už mi bohužel začíná x-tým přehráváním praskat, ale pořád nejsem boring: žasnu třeba nad tím, jak vkusně lze využít otřepané syntetické "tleskačky", jak se zajímavé kompoziční schválnosti dají nenápadně namontovat do jinak "průhledné" tancovačky So Hard, jak v závěru Říjnové symfonie stejně normálně vyleze nesnadná harmonie pravého smyčcového kvarteta, jak se hýří nápady i v mimorefrénových motivech, jak si tu s chutí brnká Johny Marr od Smiths, s nímž se na chvíli sešli také v jeho a Sumnerově (New Order) projektu Electronic, jak povznášející může být melancholie v Only The Wind, jak se dá psát o těch nepopsatelných věcech mezi erotikou a nebem (Nervously), no a tak. POP'S NOT DEAD.
(4 hvězdičky z 5)

František Fiala

Profesionální pop

Pet Shop Boys na deskách i živě
(Mladá fronta 8. 5. 1991)

Na střední proud a zejména disco jsme si zvykli házet špínu. Většinou právem, protože právě v této oblasti je nejrozšířenější šmíra. V okrajových proudech rocku, byť ani tam diletanti nechybějí, se s ní setkáme jen stěží, neboť tam se těžké peníze vydělat nedají. Většina posluchačů však touží spíše po příjemných melodiích než po drásavých existenciálních výpovědích. a tak nakonec pop vítězí. Ovšem není pop jako pop. Vedle stupidních kolovrátkových syntezátorových melodií, odpuzujících svou vlezlostí, existuje také kvalitní pop. Ostatně co jiného přinášejí nahrávky Stinga, Whitney Houston či Sade.
Ale ono existuje i dobré disco. Jeho představitelem je britské duo Pet Shop Boys. I když je z jejich nahrávek patrné, že slouží především k tanci, což je ostatně dáno už výrazným a neměným rytmem, bohatá aranžmá plná dynamiky a barev jejich hudbu povyšují nad čistě účelové snímky, které nemají šanci se mimo parket uplatnit. A byla-li alba Please či Disco písničková, časem vzrůstala záliba dvojice v nápaditých orchestracích Stačí si poslechnout desku Introspective, která se u nás dá, zejména u pouličních prodejců, koupit.
Před pražským koncertem, který se bude konat zítra od 19 hodin ve Sportovní hale, vydal Popron jejich poslední album Behaviour. Zpěvák Neil Tennant a hráč na klávesy Chris Lowe se na něm vracejí k písničkám, i když většinou pomalejším. Nápaditá aranžmá plná barev zvuků i dynamiky zůstala, patrný je však odklon od diskotékového zaměření. Většina skladeb má nostalgickou atmosféru, kterou zdůrazňují nejen převažující pomalá tempa, ale i plochy kláves, orchestr nebo smyčcový kvartet. Oživení přináší kytara, která dominuje hned úvodnímu Being Boring. Nechybí přirozeně výrazný rytmus automatického bubeníka, který je však jen v This Must Be The Place... a So Hard ryčný. Většinou převažují perkuse dávající skladbám latinský nádech. Jak už je u Pet Shop Boys zvykem, i jednotlivé písně se proměňují. So Hard po mohutném nástupu kláves se zklidní, naopak v How Can You Expect To Be Taken Seriously? vystřídá křehkou melodii výrazný refrén. Místy, jako v My October Symphony nebo v Nervously, jsou Pet Shop Boys přímo zvukomalební. V prvé písni s mohutnou introdukcí zní smyčcový kvartet doplněný citlivou kytarou Johnnyho Marra, kterého znají spíše rockeři (hrál s The Smiths), ve druhé - v duchu názvu - je sladká melodie podmalována rušivými elektronickými zvuky.
Byť Pet Shop Boys vycházejí z diska a popu se rozhodně nehodlají zpronevěřit, v jejich práci najdeme přístupy běžné spíše v elektronické hudbě. Jejich skladby jsou neuvěřitelnými zvukovými kolážemi. Rozhodně stojí za to je vidět, protože ani jejich koncerty nepostrádají kvalitu. Předvádějí totiž soudobý pop a s tím jsme se u nás, na rozdíl od představitelů elektronické hudby nebo post punku, zatím neměli mnoho možností setkat.

Alex Švamberk

nahoru