Pet Shop Boys v hloubi noci, z médií

Z médií

[ nejnovější | články | recenze alb | recenze singlů | rozhovory ]

Recenze koncertů

Pet Shop Boys, Praha, Sportovní hala, 26.11. 1999 (R&P)
Chytrost s popem se tu nepotírají (MfD)
Pet Shop Boys 9. 5. 1991 v Praze aneb Taneční exit nebo exitus? (Melodie)

Pet Shop Boys ohromili Vídeň [turné Nightlife]

Libro Music Hall, Vídeň, 25. ledna 2000
(Rolling Stone 3/2000, české vydání)

Album Nightlife posluchači podle všeho moc nevzali. Znamená to snad, že Pet Shop Boys jsou odepsaní? Ani náhodou.
Ve Vídni přivítala Pet Shop Boys, tedy duo Neil Tennant a Chris Lowe, hala o kapacitě jen něco málo přes čtyři tisíce lidí, zato však byla zcela zaplněna. Ačkoli nejvíce návštěvníků bylo bezpochyby rakouské národnosti, první dvě řady téměř bez výjimky okupovali Češi, Slováci a Maďaři. Pet Shop Boys by stačilo odehrát všechny své singly a publikum by bylo spokojeno. Dostalo se ale i na albové věci, a co víc: téměř všechny skladby byly přearanžovány, a to často tak, že z původní písničky zůstal jen text a melodie. Úplně nové verze se dočkal například jejich vůbec první singl a dosud největší hit vůbec West End Girls, Can You Forgive Her? Being Boring, nejoblíbenější skladba skalních fanoušků kapely, byla předvedena ve verzi téměř neposlouchatelné. Proměnila se totiž z něžné pomalé skladby v takřka taneční nářez plný podivných zvuků. Neil byl ten večer v neuvěřitelné pohodě, zpíval čistě a bez problémů. „Vytáhl“ výšky i ve skladbě Closer To Heaven. Dokázal tak, že jeho hlasové kvality nejsou pouze kouzlem studiové techniky.
Po přestávce se diváci dočkali i akustické verze posledního singlu PSB You Only Tell Me You Love Me When You’re Drunk. Neil se při ní doprovázel pouze na španělku a „křoví“ mu, ostatně jako po celý koncert, dělala čtveřice backvokalistů a dlouholetá spolupracovnice PSB Sylvia Mason-Jamesová. Jako přídavky zařadili dvě coververze, It’s Alright a samozřejmě Go West, mezi které vklínili bezmála unplugged verzi balady Footsteps z nového alba. Při přídavcích se už nadšeně bavila celá hala, a to nejen publikum, ale i všichni na pódiu a vedle něj. Ještě jsem nikdy neviděl, aby zvukoví technici, najatí muzikanti a vůbec osádka turné tancovala jako na party a vyřvávala při tom kompletní texty skladeb.

Jan Balušek

Pet Shop Boys, Praha, Sportovní hala, 26.11. 1999 [turné Nightlife]

(Rock & Pop 1/2000)

Pet Shop Boys jsem miloval, když mi bylo asi deset let. Ve třinácti na mě přišlo independentní období, oslovily mě první kytarovky a drazí Pet Shop Boys letěli pryč z okna. Dnes je mi něco přes dvacet, rvu si vlasy a všechna jejich geniálně POPOVÁ alba se snažím opět získat. Nemohu s jistotou říci, že už jsem dospělý, ale na každý pád jsem pochopil, že i komerce může mít mozek a že tahle kapela je pro vývoj pop music mnohem důležitější, než by se zdálo. A jejich pražské vystoupení (slovo koncert by asi nebylo úplně na místě) mi to potvrdilo.
Naivně jsem se domníval, že pod vlivem celosvětové obliby neúčelové taneční hudby se i Pet Shop Boys, veteráni houseového beatu, přizpůsobí klubovým trendům, že si dovolí soustředit se v první řadě na hudbu a že už to nebude taková maškaráda jako při jejich první návštěvě u nás skoro před deseti lety. Ale kdepak, oni se na stará kolena nehrnou tam, kam nepatří. Jistě, na jejich poslední desce Nightlife spolupracovalo hned několik velkých jmen taneční scény, stali se i hlavní hvězdou tanečního prestižního festivalu Creamfields, jenže oni se nepotřebují přizpůsobovat pravidlům scény, kterou sami v osmdesátých letech nevědomky vytvářeli. Pet Shop Boys chtějí dělat hudbu pro celou rodinu, nehrají si na rebely, respektují pravidla spotřebního průmyslu a klidně svůj blok přeruší občerstvovací přestávkou. A i když můžete nesouhlasit, je to tak správně, protože to dělají s tou největší inteligencí, která je v těchto sférách ještě únosná. A právě v tom je jejich síla, že dokáží do těch tupých rádiových hlav vnést sice hodně chytlavé, ale kompozičně a melodicky kvalitní písně se smysluplnými texty.
Pet Shop Boys jsou nad věcí, mají velký smysl pro ironii, která občas nebezpečně balancuje na hranici s cynismem. Copak klávesista Chris Lowe, ten už od začátku kariéry zvolil kamennou image otráveného inženýra, ale představte si jinak proplešatělého čtyřicátníka Neila Tennanta v baseballce a mikině (to byla jen jedna z podob - došlo i na sci-fi paruky a elegantní šedivou kombinaci sak a sukně), jak vstřícně kyne skákajícím teenagerům a svým vysokým hláskem zpívá jeden hit za druhým. Je to legrační, ale kupodivu ne trapné. Pet Shop Boys vědí, co si ještě mohou dovolit, a tak veškerou show za ně obstarává v první řadě projekce a v druhé doprovodní vokalisté (tři muži, jedna paní), kteří mění kostýmy (největší vychytávka - námořnické oblečky pří skladbě New York City Boy) a v promyšlené taneční choreografii jsou jediným zdrojem pohybu na pódiu. Tennant se jen rozvážně po anglicku prochází sem a tam a soustředí se na svůj zpěv, který mu v obtížnějších polohách už činí trochu potíže. Ale vycvičené soulové opičky ho vždycky zachrání, takže co.
Vystoupení Pet Shop Boys tak bylo mnohem více moderním muzikálem než opravdovým koncertem (jeden perkusionista toho příliš nezmohl), propracovaným vizuálním ztvárněním všech těch notoricky známých a kupodivu nestárnoucích hitů. Některé skladby byly i lehce zremixovány vstříc aktuálnímu zvuku, ale nešlo o žádné zásadní změny - Pet Shop Boys si v sobě rádi uchovali něco z těch pompézních klávesových rejstříků osmé dekády. Byli jsme svědky dokonalé práce s kýčem, která nemohla nikoho urazit a ještě přinesla několik skutečně silných okamžiků. Ať už to byla Always On My Mind, legendární It's A Sin, krásně sentimentální Se A Vida E, v níž si Tennant zahrál na španělku, introvertní Being Boring či závěrečný hymnus Go West, který s pet-shop-kluky odzpívala celá hala a člověk si říkal, že už bylo opravdu na čase.
Ať je vám deset, třináct, něco přes dvacet, anebo třeba dvakrát tolik, měli byste Pet Shop Boys respektovat a chovat k nim úctu. Oni nepatří k těm útočným hitparádovým teroristům, oni jen šíří dobro. Vážně, já to viděl na vlastní oči.

Radek Bureš

Chytrost s popem se tu nepotírají [turné Nightlife]

(Mladá fronta Dnes 29. 11. 1999)

Britští Pet Shop Boys předvedli v pátek ve Sportovní hale inteligentní show, při které se publikum bavilo a zároveň bylo nenápadně hudebně vzděláváno. Jejími znaky byla jemnost, ironie a pohrávání si s kontrasty. Neil Tennant zpíval takřka bez vzrušení a jeho kolega Chris Lowe se choval za klávesami jako mlčenlivý strojník. Proti zdánlivě apatické ústřední dvojici stála soulová zpěvačka a vitální černošský sbor, který se blýskl v diskohitu New York City Boy, evokujícím sedmdesátá léta. S linkami bicích automatů soupeřil živý bubeník a nervní křivky pestrých zvuků zklidňovala smyčcová aranžmá pouštěná ze záznamu.
Vizuálním doplňkem koncertu byla projekční plocha ve tvaru šikmého obdélníku. Pet Shop Boys na ni promítali barevné pulsující obrazce, kapky deště bušící do chodníku i zpívající Dusty Springfieldovou, která loni odešla z tohoto světa a k jejímuž hlasu se Tennant připojil ve virtuálním duetu. Provedení písně bylo taktní, vkusné a Tennant nakonec poslal z obrazu mizící Springfieldové jakýsi polibek do věčnosti.
Po krátké přestávce na převléknutí kostýmů, vyhlášené nečekaně v polovině koncertu, "Pečáci" překvapili publikum písní hranou jen za doprovodu Tennantovy akustické kytary. Jako by tušili, že Jan Nedvěd koncertuje jen pár kilometrů od nich, v Lucerně. Na závěr kapela chrlila hity včetně latiny Se A Vide É. Nevyčerpala všechny, nezapomněla ovšem na kolektivistický šlapák Go West, kterým své druhé pražské vystoupení ukončila.
Pet Shop Boys by mohli přednášet o umělecké práci s klišé, ať už se týkala starého diska, soulových slaďáků nebo popu obecně. Pobaveně a postmoderně shazovali hity, které si sami napsali a jež ilustrovali dokonale propracovanou muzikou. Předvedli jeden z nejlepších koncertů roku.

Vladimír Vlasák

Pet Shop Boys 9. 5. 1991 v Praze aneb Taneční exit nebo exitus? [turné Performance]

(Melodie 6/1991)

"Nikdy jsem nechtěli být nic jiného než pop kapela a zdá se, že to je pro lidi těžké k pochopení".
Což teprve u nás, kde jsme hýčkané hvězdy zaměnili za vskutku zasloužilé umělce, bělostné sály na černých fracích za montérky s puky a galakoncerty se šampaňským za estrádní večery pro členy BSP! Jak očekávat pochopení pro barvotiskový, fanfarónský, trochu zkažený a hodně snobský svět popu v zemi, kde prodejní rekordy stále bourají padesátiletí slavíci a do pozice supertrháků pro stadióny jsou vmanipulováni folkaři nebo undergroundi? Kde se nová komerce teprve začíná rodit, navíc ještě se stigmaty minulých zákazů či Sokolovů.
Do toho všeho vtrhne nesporný fenomén současné světové nejlehčí múzy. Odpoví mu překvapivě poloprázdná hala, stovky nekritických a tisíce předem hyperkritických párů očí a uší. Úvodní osmiminutová, symfonicky pojatá směs hitů dua byla důrazným potvrzením očekávané extrovnosti akce. Baletní kreace s hrajícím si děckem, šedavým hřbitovním křížem, halogenově zářícím archandělem Gabrielem a závěrečným poselstvím Jesus Save Us, už mohla vystrašit letošní osmačky, vytočit profesionální muzikanty, zaujmout amatérské psychoanalytiky, pohnout novináře k útěku na kávu a nudit rodiče oněch vystrašených děcek - ti všichni tam byli. Pak se svítící hodiny daly do šíleného pohybu, smyčcově-dechové playbacky byly nahrazeny elektronickými a PSB nám ve zbylých padesáti minutách první části divadelně-hudební show dopřáli inscenaci devíti maxisinglových verzí svých písní. Na pódiu se skákalo, pochodovalo, leželo v postelích a bylo na nich ukřižováno, strašilo upírem, tykvemi z halloweenu i srpem a kladivem, tennantovsky recitovalo, rapovalo (Chris Lowe) i tence zpívalo, černošsky sborovalo, promítalo na proměňující se horizont... Chvílemi mne to bralo u srdce (Heart), pak jsem to považoval za hřích na vážném umění (It's A Sin) nebo se ptal, čím že jsem si to zasloužil (What Have I Done To Deserve This?) - Dusty byla nepřítomna, ale ani ostatní většinou vlastně nezpívali a nehráli. Všechno to skončilo v předměstském blázinci (Suburbia, že by nový styl - cvok house?), Neil Tennant se zaslouženě ocitl v kleci, hodiny se zavařily a vybuchly, světlo se rozsvítilo a nádražně oznamovací hlas nám sdělil, že PSB se s námi po přestávce ještě sejdou! Zbytek naštvaných využil příležitosti a za zvuků melodie z filmu Sedm statečných opustil halu, my šíleně spokojení, spokojeně šílení jsme zůstali dál, i s pochybami.
Pak ale všechno proběhlo ve zjednodušené choreografii konečně "v pořádku": pro fanklubáky už to nebylo tak tvrdé (So Hard), hala dostala příležitost si spokojeně zařvat (Opportunities), další píseň bys poznal I TY (Where The Streets Have No Name - "Líbí se nám to už několik let, má to nádherný vnitřní taneční tah") a přes trochu pomalejší Holky ze Západní čtvrti přišlo velké finále (Jealousy) - "Děkujeme, dobrou noc" - a svítící nápis Exit ukazoval cestu ven.
Túdle, za dvěstědvacet káče jsme si ještě vytleskali a vydupali (celých 5 minut) kytarovou verzi písně o tom, že na nás stále myslí (Always On My Mind). Měli kovbojské klobouky a andělská křidýlka, představili jmenovitě hnedle dvacítku spolupracovníků na pódiu, ze zákulisí vytáhli pány Bella (kytara) a Davidsona (klávesy), kteří asi jediní nebyli na baterky, sdělili nám, že nás milují, a závěrečnou baladou také, že život začíná každý den znovu: ve 21,21 bylo hotovo.
Necumlal jsem prst Broadwaye, ani sherry v londýnských kabaretech, u psychiatra jsem byl zatím pouze kvůli řidičáku a pod peřinou mám rád jenom holky, ale líbilo se mi to. Dost toho bylo za hranicí rozumového přijímání - podivínské, jinotajné, mraveništně překotné, ale všechno pod chytrou, profesionální kontrolou. Kdyby takovou show přivezla Kate Bush, asi bychom každý skok černého baleťáka brali mnohem závažněji. Právo na bláznivé převleky a desítky paruk přiznáváme spíše transvestitní Annie z Eurythmics, prasečí symboly a primární výkřiky slýcháme raději od Waterse. Co by nám taky k životu mohli říct vrtiči nedospělých zadků, že ano? Byla to milosrdná ironie, zamilovanost k pompě velkých revuí, kombinovalo to syntetické rány do břicha s pohlazením, blázinec s kostelem, hyperaktivitu s postelovým povalečstvím, revoluční nadšení s chaplinovským odchodem do nejistoty. Přes nadreálnost využitých prvků to sakramentsky připomínalo život, zčásti i ten náš. Bylo fascinující sledovat, jak se iluze propojila se skutečností - za hřímání elektroniky a svitu laserů se na volné ploše haly projížděl nešikovný skateboardista, malá holčička dělala z radosti gymnastické hvězdy a při písni I'm Not Scared (Nebojím se) se začali dva kluci opravdovsky rvát! V tu chvíli jsem pochopil, že svět může být fakt jako šílené divadlo a naopak.
Deset let jsou spolu, pět let představují veleúspěšný vzorec. Stali se jedněmi z proroků maxisinglových tanečních remixů ("Je to obdobné, jako když Cream hráli půl hodiny Politican"). K úděsu našich kultařů jsou řazeni do britské popové linie s Morriseyem, Depeche Mode, New Order nebo Cure. Já z toho mám radost, protože mi vadí často nezdůvodněné ztajuplnění jedněch a nespravedlivé odpískání druhých. Je-li nesporným společným prvkem těch všech kvalita, inteligence a úspěšnost, pak je to dobrá společnost pro každého.
Netrápí je lustrace a růžové tanky. Nesmějí se úplně přesně tomu, čemu my. Vycházejí z jiných škol a vcházejí do jiných hospod. Ale jsem si jist, že teprve až s nimi budeme mít společného mnohem víc než jen stejný model adidasek na nohou, trsneme si pořádně na jejich diskotéce. Už aby to bylo!

Karel Peniš

nahoru