[ nejnovější | články |recenze alb | recenze singlů |rozhovory ]
Odkazy na recenze koncertu 3. 12. 2009 v Praze viz zvláštní stránka věnovaná koncertu
Pet Shop Boys, Praha, Sportovní hala, 26.11. 1999 (R&P)
Chytrost s popem se tu nepotírají (MfD)
Pet Shop Boys 9. 5.1991 v Praze aneb Taneční exit nebo exitus? (Melodie)
Album Nightlife posluchači podle všeho moc nevzali. Znamená to snad,že Pet Shop Boys jsou odepsaní? Ani náhodou.
Ve Vídni přivítala Pet Shop Boys, tedy duo Neil Tennant a Chris Lowe,hala o kapacitě jen něco málo přes čtyři tisíce lidí, zato však byla zcelazaplněna. Ačkoli nejvíce návštěvníků bylo bezpochyby rakouské národnosti,první dvě řady téměř bez výjimky okupovali Češi, Slováci a Maďaři. PetShop Boys by stačilo odehrát všechny své singly a publikum by bylo spokojeno.Dostalo se ale i na albové věci, a co víc: téměř všechny skladby byly přearanžovány,a to často tak, že z původní písničky zůstal jen text a melodie. Úplněnové verze se dočkal například jejich vůbec první singl a dosud největšíhit vůbec West End Girls, Can You Forgive Her? Being Boring, nejoblíbenější skladba skalních fanoušků kapely, byla předvedena ve verzi téměř neposlouchatelné. Proměnila se totiž z něžné pomalé skladby v takřka taneční nářez plný podivných zvuků. Neil byl ten večer v neuvěřitelné pohodě, zpíval čistě a bez problémů. „Vytáhl“ výšky i ve skladbě Closer To Heaven. Dokázal tak, že jeho hlasové kvality nejsou pouze kouzlem studiové techniky.
Po přestávce se diváci dočkali i akustické verze posledního singluPSB You Only Tell Me You Love Me When You’re Drunk. Neil se přiní doprovázel pouze na španělku a „křoví“ mu, ostatně jako po celý koncert,dělala čtveřice backvokalistů a dlouholetá spolupracovnice PSB Sylvia Mason-Jamesová.Jako přídavky zařadili dvě coververze, It’s Alright a samozřejměGo West, mezi které vklínili bezmála unplugged verzi balady Footstepsz nového alba. Při přídavcích se už nadšeně bavila celá hala, a to nejenpublikum, ale i všichni na pódiu a vedle něj. Ještě jsem nikdy neviděl,aby zvukoví technici, najatí muzikanti a vůbec osádka turné tancovala jakona party a vyřvávala při tom kompletní texty skladeb.
Jan Balušek
Pet Shop Boys jsem miloval, když mi bylo asi deset let. Ve třináctina mě přišlo independentní období, oslovily mě první kytarovky a drazíPet Shop Boys letěli pryč z okna. Dnes je mi něco přes dvacet, rvu si vlasya všechna jejich geniálně POPOVÁ alba se snažím opět získat. Nemohu s jistotouříci, že už jsem dospělý, ale na každý pád jsem pochopil, že i komercemůže mít mozek a že tahle kapela je pro vývoj pop music mnohem důležitější,než by se zdálo. A jejich pražské vystoupení (slovo koncert by asi nebyloúplně na místě) mi to potvrdilo.
Naivně jsem se domníval, že pod vlivem celosvětové obliby neúčelovétaneční hudby se i Pet Shop Boys, veteráni houseového beatu, přizpůsobíklubovým trendům, že si dovolí soustředit se v první řadě na hudbu a žeuž to nebude taková maškaráda jako při jejich první návštěvě u nás skoropřed deseti lety. Ale kdepak, oni se na stará kolena nehrnou tam, kam nepatří.Jistě, na jejich poslední desce Nightlife spolupracovalo hned několikvelkých jmen taneční scény, stali se i hlavní hvězdou tanečního prestižníhofestivalu Creamfields, jenže oni se nepotřebují přizpůsobovat pravidlůmscény, kterou sami v osmdesátých letech nevědomky vytvářeli. Pet Shop Boyschtějí dělat hudbu pro celou rodinu, nehrají si na rebely, respektují pravidlaspotřebního průmyslu a klidně svůj blok přeruší občerstvovací přestávkou.A i když můžete nesouhlasit, je to tak správně, protože to dělají s tounejvětší inteligencí, která je v těchto sférách ještě únosná. A právě vtom je jejich síla, že dokáží do těch tupých rádiových hlav vnést sicehodně chytlavé, ale kompozičně a melodicky kvalitní písně se smysluplnýmitexty.
Pet Shop Boys jsou nad věcí, mají velký smysl pro ironii, která občasnebezpečně balancuje na hranici s cynismem. Copak klávesista Chris Lowe,ten už od začátku kariéry zvolil kamennou image otráveného inženýra, alepředstavte si jinak proplešatělého čtyřicátníka Neila Tennanta v baseballcea mikině (to byla jen jedna z podob - došlo i na sci-fi paruky a elegantníšedivou kombinaci sak a sukně), jak vstřícně kyne skákajícím teenagerůma svým vysokým hláskem zpívá jeden hit za druhým. Je to legrační, ale kupodivune trapné. Pet Shop Boys vědí, co si ještě mohou dovolit, a tak veškeroushow za ně obstarává v první řadě projekce a v druhé doprovodní vokalisté(tři muži, jedna paní), kteří mění kostýmy (největší vychytávka - námořnickéoblečky pří skladbě New York City Boy) a v promyšlené taneční choreografiijsou jediným zdrojem pohybu na pódiu. Tennant se jen rozvážně po anglickuprochází sem a tam a soustředí se na svůj zpěv, který mu v obtížnějšíchpolohách už činí trochu potíže. Ale vycvičené soulové opičky ho vždyckyzachrání, takže co.
Vystoupení Pet Shop Boys tak bylo mnohem více moderním muzikálem nežopravdovým koncertem (jeden perkusionista toho příliš nezmohl), propracovanýmvizuálním ztvárněním všech těch notoricky známých a kupodivu nestárnoucíchhitů. Některé skladby byly i lehce zremixovány vstříc aktuálnímu zvuku,ale nešlo o žádné zásadní změny - Pet Shop Boys si v sobě rádi uchovaliněco z těch pompézních klávesových rejstříků osmé dekády. Byli jsme svědkydokonalé práce s kýčem, která nemohla nikoho urazit a ještě přinesla několikskutečně silných okamžiků. Ať už to byla Always On My Mind, legendárníIt's A Sin, krásně sentimentální Se A Vida E, v níž si Tennantzahrál na španělku, introvertní Being Boring či závěrečný hymnusGo West, který s pet-shop-kluky odzpívala celá hala a člověk si říkal,že už bylo opravdu na čase.
Ať je vám deset, třináct, něco přes dvacet, anebo třeba dvakrát tolik,měli byste Pet Shop Boys respektovat a chovat k nim úctu. Oni nepatří ktěm útočným hitparádovým teroristům, oni jen šíří dobro. Vážně, já to vidělna vlastní oči.
Radek Bureš
Britští Pet Shop Boys předvedli v pátek ve Sportovní hale inteligentníshow, při které se publikum bavilo a zároveň bylo nenápadně hudebně vzděláváno.Jejími znaky byla jemnost, ironie a pohrávání si s kontrasty. Neil Tennantzpíval takřka bez vzrušení a jeho kolega Chris Lowe se choval za klávesamijako mlčenlivý strojník. Proti zdánlivě apatické ústřední dvojici stálasoulová zpěvačka a vitální černošský sbor, který se blýskl v diskohituNew York City Boy, evokujícím sedmdesátá léta. S linkami bicích automatůsoupeřil živý bubeník a nervní křivky pestrých zvuků zklidňovala smyčcováaranžmá pouštěná ze záznamu.
Vizuálním doplňkem koncertu byla projekční plocha ve tvaru šikméhoobdélníku. Pet Shop Boys na ni promítali barevné pulsující obrazce, kapkydeště bušící do chodníku i zpívající Dusty Springfieldovou, která loniodešla z tohoto světa a k jejímuž hlasu se Tennant připojil ve virtuálnímduetu. Provedení písně bylo taktní, vkusné a Tennant nakonec poslal z obrazumizící Springfieldové jakýsi polibek do věčnosti.
Po krátké přestávce na převléknutí kostýmů, vyhlášené nečekaně v poloviněkoncertu, "Pečáci" překvapili publikum písní hranou jen za doprovodu Tennantovyakustické kytary. Jako by tušili, že Jan Nedvěd koncertuje jen pár kilometrůod nich, v Lucerně. Na závěr kapela chrlila hity včetně latiny Se A VideÉ. Nevyčerpala všechny, nezapomněla ovšem na kolektivistický šlapák GoWest, kterým své druhé pražské vystoupení ukončila.
Pet Shop Boys by mohli přednášet o umělecké práci s klišé, ať už setýkala starého diska, soulových slaďáků nebo popu obecně. Pobaveně a postmoderněshazovali hity, které si sami napsali a jež ilustrovali dokonale propracovanoumuzikou. Předvedli jeden z nejlepších koncertů roku.
Vladimír Vlasák
"Nikdy jsem nechtěli být nic jiného než pop kapela a zdá se, že to jepro lidi těžké k pochopení".
Což teprve u nás, kde jsme hýčkané hvězdy zaměnili za vskutku zasloužiléumělce, bělostné sály na černých fracích za montérky s puky a galakoncertyse šampaňským za estrádní večery pro členy BSP! Jak očekávat pochopenípro barvotiskový, fanfarónský, trochu zkažený a hodně snobský svět popuv zemi, kde prodejní rekordy stále bourají padesátiletí slavíci a do pozicesupertrháků pro stadióny jsou vmanipulováni folkaři nebo undergroundi?Kde se nová komerce teprve začíná rodit, navíc ještě se stigmaty minulýchzákazů či Sokolovů.
Do toho všeho vtrhne nesporný fenomén současné světové nejlehčí múzy.Odpoví mu překvapivě poloprázdná hala, stovky nekritických a tisíce předemhyperkritických párů očí a uší. Úvodní osmiminutová, symfonicky pojatásměs hitů dua byla důrazným potvrzením očekávané extrovnosti akce. Baletníkreace s hrajícím si děckem, šedavým hřbitovním křížem, halogenově zářícímarchandělem Gabrielem a závěrečným poselstvím Jesus Save Us, už mohla vystrašitletošní osmačky, vytočit profesionální muzikanty, zaujmout amatérské psychoanalytiky,pohnout novináře k útěku na kávu a nudit rodiče oněch vystrašených děcek- ti všichni tam byli. Pak se svítící hodiny daly do šíleného pohybu, smyčcově-dechovéplaybacky byly nahrazeny elektronickými a PSB nám ve zbylých padesáti minutáchprvní části divadelně-hudební show dopřáli inscenaci devíti maxisinglovýchverzí svých písní. Na pódiu se skákalo, pochodovalo, leželo v postelícha bylo na nich ukřižováno, strašilo upírem, tykvemi z halloweenu i srpema kladivem, tennantovsky recitovalo, rapovalo (Chris Lowe) i tencezpívalo, černošsky sborovalo, promítalo na proměňující se horizont... Chvílemimne to bralo u srdce (Heart), pak jsem to považoval za hřích navážném umění (It's A Sin) nebo se ptal, čím že jsem si to zasloužil(What Have I Done To Deserve This?) - Dusty byla nepřítomna, ale aniostatní většinou vlastně nezpívali a nehráli. Všechno to skončilo v předměstskémblázinci (Suburbia, že by nový styl - cvok house?), Neil Tennantse zaslouženě ocitl v kleci, hodiny se zavařily a vybuchly, světlo se rozsvítiloa nádražně oznamovací hlas nám sdělil, že PSB se s námi po přestávce ještěsejdou! Zbytek naštvaných využil příležitosti a za zvuků melodie z filmuSedm statečných opustil halu, my šíleně spokojení, spokojeně šílení jsmezůstali dál, i s pochybami.
Pak ale všechno proběhlo ve zjednodušené choreografii konečně "v pořádku":pro fanklubáky už to nebylo tak tvrdé (So Hard), hala dostala příležitostsi spokojeně zařvat (Opportunities), další píseň bys poznal I TY(Where The Streets Have No Name - "Líbí se nám to už několik let, má tonádherný vnitřní taneční tah") a přes trochu pomalejší Holky ze Západníčtvrti přišlo velké finále (Jealousy) - "Děkujeme, dobrou noc" - a svítícínápis Exit ukazoval cestu ven.
Túdle, za dvěstědvacet káče jsme si ještě vytleskali a vydupali (celých5 minut) kytarovou verzi písně o tom, že na nás stále myslí (AlwaysOn My Mind). Měli kovbojské klobouky a andělská křidýlka, představilijmenovitě hnedle dvacítku spolupracovníků na pódiu, ze zákulisí vytáhlipány Bella (kytara) a Davidsona (klávesy), kteří asi jedinínebyli na baterky, sdělili nám, že nás milují, a závěrečnou baladou také,že život začíná každý den znovu: ve 21,21 bylo hotovo.
Necumlal jsem prst Broadwaye, ani sherry v londýnských kabaretech,u psychiatra jsem byl zatím pouze kvůli řidičáku a pod peřinou mám rádjenom holky, ale líbilo se mi to. Dost toho bylo za hranicí rozumovéhopřijímání - podivínské, jinotajné, mraveništně překotné, ale všechno podchytrou, profesionální kontrolou. Kdyby takovou show přivezla Kate Bush,asi bychom každý skok černého baleťáka brali mnohem závažněji. Právo nabláznivé převleky a desítky paruk přiznáváme spíše transvestitní Anniez Eurythmics, prasečí symboly a primární výkřiky slýcháme raději od Waterse.Co by nám taky k životu mohli říct vrtiči nedospělých zadků, že ano? Bylato milosrdná ironie, zamilovanost k pompě velkých revuí, kombinovalo tosyntetické rány do břicha s pohlazením, blázinec s kostelem, hyperaktivitus postelovým povalečstvím, revoluční nadšení s chaplinovským odchodem donejistoty. Přes nadreálnost využitých prvků to sakramentsky připomínaloživot, zčásti i ten náš. Bylo fascinující sledovat, jak se iluze propojilase skutečností - za hřímání elektroniky a svitu laserů se na volné plošehaly projížděl nešikovný skateboardista, malá holčička dělala z radostigymnastické hvězdy a při písni I'm Not Scared (Nebojím se) se začalidva kluci opravdovsky rvát! V tu chvíli jsem pochopil, že svět může býtfakt jako šílené divadlo a naopak.
Deset let jsou spolu, pět let představují veleúspěšný vzorec. Stalise jedněmi z proroků maxisinglových tanečních remixů ("Je to obdobné,jako když Cream hráli půl hodiny Politican"). K úděsu našich kultařůjsou řazeni do britské popové linie s Morriseyem, Depeche Mode, NewOrder nebo Cure. Já z toho mám radost, protože mi vadí často nezdůvodněnéztajuplnění jedněch a nespravedlivé odpískání druhých. Je-li nespornýmspolečným prvkem těch všech kvalita, inteligence a úspěšnost, pak je todobrá společnost pro každého.
Netrápí je lustrace a růžové tanky. Nesmějí se úplně přesně tomu, čemumy. Vycházejí z jiných škol a vcházejí do jiných hospod. Ale jsem si jist,že teprve až s nimi budeme mít společného mnohem víc než jen stejný modeladidasek na nohou, trsneme si pořádně na jejich diskotéce. Už aby to bylo!
Karel Peniš