Pet Shop Boys v hloubi noci, z médií

Z médií

[ nejnovější | články | recenze alb | recenze singlů | recenze koncertů ]

Rozhovory

Necháváme srůstat protiklady, říkají o své metodě Pet Shop Boys (MfD)
Pet Shop Boy šel na východ (MS)

Noční i denní život Pet Shop Boys

Neil Tennant a Chris Lowe vlastními slovy
(Melodie 3/2000)

Britský tandem Pet Shop Boys se v České republice představil už podruhé, když 26. listopadu loňského roku koncertoval v pražské Sportovní hale, jež se dnes jmenuje Paegas Arena. Koncert byl součástí turné nazvaného stejně jako jejich aktuální album Nightlife (Parlophone/Monitor-EMI, 1999).
Neil Francis Tennant (1954) začínal v Newcastlu ve folkové skupině Dust, má univerzitní vzdělání v oboru historie a působil jako redaktor v časopisu Smash Hits. Christopher Sean Lowe (1959), syn jazzového trombonisty, hrál na klávesy v kapele One Under The Eight a na univerzitě v Liverpoolu studoval architekturu. Dvojice debutovala v roce 1984 singlem West End Girls, který se stal kultovním hitem ve Francii a Belgii, ale v Británii propadl. Gramofonová firma Epic tandem proto propustila ze svých služeb, ale v únoru následujícího roku dvojice podepsala nahrávací smlouvu se značkou Parlophone/EMI. Singl Opportunities (Let's Make Lots Of Money) z července 1985 se navzdory přízni rozhlasových stanic opět nechytil, ale nově natočená verze skladby West End Girls se koncem roku vyšvihla na první příčku ostrovní Top 20 a zjara následujícího roku byla první i v americkém žebříčku časopisu Billboard. Od té doby si Pet Shop Boys připsali na konto více než tři desítky jasných hitových singlů a patří dnes k "zavedeným institucím".
V následujícím rozhovoru hovoří především Neil Tennant, ale i Chris Lowe přispěl svou troškou do mlýna.

Proč jste si vybrali pro název svého nového alba právě noční život?
Tennant: To je téma, které nás oba odjakživa zajímá. Náš první hit West End Girls je vlastně také inspirován nocí. Od doby, kdy jsme tu píseň napsali, uteklo hodně času a noční život se stal v Británii výdělečným průmyslem. Kdysi představoval něco neobvyklého až kultovního, ale dneska existují lidé, kteří vlastně žijí jenom v noci a ve dne sbírají síly k dalšímu mejdanu. Taneční hudba, která byla téměř undergroundovou záležitostí, se najednou stala středním proudem popu.
Noc je velmi zajímavá doba, neboť lidé jsou často úplně jiní než ve dne, mění se jejich vnímání. Lidé si chtějí v noci vyrazit, zbourat se, vyspat se s někým, opít se, zfetovat... V noci se všechno přehání.

A co vy? Jste noční ptáci? Držíte krok s nočním životem, jak ho popisujete?
Lowe: Chodit každý večer do klubů je fuška. Člověk s tím nemůže přestat, je to jako nějaký rituál. A je docela příjemné dát si pauzu. Nejzajímavější doba, co se klubového života týče, bylo období, kdy se objevila extáze.
Tennant: Já nejsem žádný velký návštěvník nočních klubů. A vlastně jsem jím nikdy nebyl. Už to není tak fascinující jako kdysi. Asi proto, že se z toho stala taková "mainstreamová" záležitost. Píše se o tom v novinách, časopisech a tak. Je to stejné, jako kdybyste se dívali v televizi na nějaký hloupý seriál a ne na legrační dokument.

Která města jsou podle vás - co se klubů týče - nejzajímavější?
Lowe: New York, kde jsou fantastické kluby. Třeba Fun House nebo Paradise. Londýn také není špatný.

Pojďme k vaší muzice. Jak vlastně tvoříte své písně?
Tennant: Nejdříve ze všeho musíte písničku napsat. Pak natočíme demosnímek, který děláme s programátorem. Demonahrávek máme vždycky hodně a mnohé z nich se stávají základem alba, protože jsou na dost vysoké technické úrovni. Třeba Brian Eno byl dost překvapený, když jsme mu dali kazetu s patnácti hotovými nahrávkami, protože když spolupracuje se skupinami, jako jsou U2 nebo James, tak jeho funkce spočívá také v tom, že písně pomáhá napsat. Tady najednou nevěděl, co by měl jako spolupracovník a producent vlastně dělat. Prostě dost si s tím hrajeme, používáme klávesy, počítače... Pak dáme demosnímky Craigovi Armstrongovi, který spolupracuje s lidmi, jako jsou Madonna a Massive Attack, a on to od základu změní. Pak zase přijdeme my a vrátíme to do původní podoby. Texty jsou v téhle fázi už hotové, písnička je prakticky dotvořená. Spolupracujeme s různými lidmi, protože chceme znát jejich pohled na písničku a něco se od nich naučit.
Většinu alb jsme si produkovali sami, také většinu nahrávek minulého alba Bilingual, ale spolupráce s jinými lidmi je pro nás nesmírně zajímavá. Jiní lidé vám často mohou ukázat cesty, kterými bychom mi někdy nešli, a přesto nejsou slepé.

Co říkáte moderní rockové hudbě?
Tennant: Mnohá rocková hudba už dávno není moderní. Co to vlastně je, moderní rocková hudba? V Anglii Travis? Kdo ještě hraje rock? Je to všechno spíš takový klídek než rock. Dance music se taví s rockem, třeba Chermical Brothers. Víte, já bych neřekl, že rock je momentálně nějak zajímavý.

Co je zajímavé?
Tennant: To, čemu se v Anglii říká dance music. Z toho se vyvinulo hodně věcí a celé to směřuje k pop music. Chemical Brothers, Basement Jaxx, Groove Armanda, Air... Všichni tihle lidé dělají desky, které můžete poslouchat, ale původně vycházejí z taneční hudby. Ale ta alba nejsou vyloženě taneční, je to prostě kvalitní pop. To, co kdysi dělala třeba skupina The Cars.

Je Kylie Minogue vaše oblíbená zpěvačka?
Tennant: Neřekl bych, ale je to skvělá pophvězda a dokonalý idol. Upřímně řečeno, líbí se mi i její hlas. Myslím, že je zajímavý.

Co říkáte jejímu duetu s Nickem Cavem, písni Where The Wild Roses Grow?
Tennant: Osobně si myslím, že to bylo na její hlas posazené moc nízko, ve vyšší poloze by měla hlas silnější. Ale písnička je dobrá a líbí se mi, že je Kylie schopna dělat velmi rozdílné věci.

Co pro vás dnes znamená koncertní turné? Ještě vás to baví?
Tennant: Turné, to je možnost hrát živě. Líbí se mi to a tohle turné mě baví dokonce moc. Hlavním důvodem ke koncertování je možnost udělat show, a co se toho týče, mámě vždycky hlavu plnou nápadů. Máme za sebou čtyři rozsáhlá koncertní turné, a vždycky to bylo hodně inspirativní. Vždycky se dokonale připravujeme. Když jsme hráli v Praze minule, tak to bylo hodně výpravné představení. Každá písnička byla jako nějaký výjev, spousta tanečníků, kostýmů... Tentokrát je náš koncert jednodušší, ale mnohem abstraktnější. Třeba projekce, ta je opravdu hodně abstraktní. Část pódia slouží jako promítací plátno a myslím si, že některé výjevy, i ty mezi písněmi, jsou opravdu krásné.
Tentokrát jsme nechtěli ilustrovat písničky, protože nám mnoho lidí říkalo, že jednoduchostí lze často dosáhnout většího účinku. Navíc naše současná show je hodně osobní. Dřív jsme se pokoušeli vytvořit jakousi operu, kde vlastně žádná komunikace s publikem není možná. Vše se odbývá na jevišti a má to nějaký děj, ale lidé pod pódiem šílí, protože přišli na koncert. Proto jsme současné turné vytvořili jako mnohem komunikativnější.

Natáčíte rádi videoklipy?
Tennant: Jsem nejšťastnější, když je všechno nasnímané, protože vlastní proces natáčení je - alespoň pro mě - pořádná nuda. Člověk pořád na něco čeká, někde posedává a nic se neděje. Ale baví mě klipy vymýšlet, to ano. Vidět pak první verzi, to je taky legrace.

Proč v bookletu alba Nightlife a na pódiu vypadáte tak bizarně?
Tennant: Chtěli jsme udělat něco, co by vypadalo trochu jinak. Když si dáte vedle sebe fotky různých hudebníků, rockera, folkaře a podobně, a sundáte z nich cedulky, tak budou všichni vypadat úplně stejně. Budou i stejně oblečení. Myslím si, že momentálně není rocková hudba nijak esteticky náročná, všichni vypadají tak nějak normálně. Nebo máte kapely, co mají obleky o pět čísel větší a rukávy delší, nebo zase nějakou partu v džínách. My jsme chtěli udělat něco, nad čím by si lidé řekli: Co má tohle znamenat? Něco, co vypadá trochu strašidelně. A navíc se v tom na pódiu cítíme jinak, mnohem silněji.

V Praze jste koncertovali už podruhé...
Tennant: A já jsem byl v Praze dokonce už čtyřikrát. Nikdy jsem tu ale nepobyl víc jak dva dny a docela rád bych někdy zůstal déle. V Praze už se ale docela vyznám. Když jsem tady byl naposledy, tak jsem skončil na nějakém výletním parníku na Vltavě. Na večírku, který zorganizoval jeden gay klub. A musím se přiznat, že jsme byli všichni pod obraz. Vlastně v Praze mi bylo naposledy opravdu hodně zle. Vypil jsem toho tolik, že když se následující den jelo na projížďku k nějakému jezeru, což měl být velmi optimistický den, byla cestou jedna zatáčka za druhou, řidič šlapal střídavě na brzdu a plyn a kvůli mně se muselo pořád stavět, abych se mohl vyzvracet. To se mi příliš často nestává. A to mi pak ještě někdo řekl, že to jezero, kam jedeme, je radioaktivní. Na ten den do konce života nezapomenu.

Kdyby se sestavovala antologie popu dvacátého století, kterou ze svých písniček byste pro ni vybrali?
Tennant: Asi Being Boring z devadesátého roku, protože dokonale ilustruje způsob naší práce. Název je docela legrační, text odpovídá tomu, co jsem prožil. Je to trochu dojemné a zároveň to má docela dobrou melodii. A navíc to funguje jako taneční věc.

Kdyby vás zajímalo, kde a jak strávili členové Pet Shop Boys magickou silvestrovskou noc, kdy se letopočet 1999 změnil na 2000, tak jsme zjistili, že Chris Lowe slavil na Ibize s přáteli a Neil Tennant uspořádal doma mejdan.

Martin Skřivan

Necháváme srůstat protiklady, říkají o své metodě Pet Shop Boys

(Mladá fronta Dnes 29. 11. 1999)

Neil Tennant a Chris Lowe, kteří si říkají Pet Shop Boys, už dávno nevypadají jako teenagerské hvězdy, kterými byli v polovině osmdesátých let. Tennant ztratil hodně vlasů a se svým elegantním oblečením vypadá v civilu spíš na bohatého podnikatele. Nesmírně výřečný a se smyslem pro efektní postřeh zase připomíná Oscara Wilda. Byl by asi brilantní esejista. A určitě je to člověk, který víc než intuitivně tvoří a la these. Nejraději hovoří v dlouhých litaniích.

Jak se díváte na jakýsi právě probíhající souboj mezi moderní rockovou a současnou taneční hudbou?
Moderní rocková hudba není zrovna moc moderní, že? Myslím, že není ani moc zajímavá. Pro mě dneska nejzajímavějším momentem dance-music, která se přeměnila v pop-music. Jako třeba Fatboy Slim, Chemical Brothers nebo Basement Jaxx. Ti dnes natáčejí alba, na něž se dá tancovat, ale která taky můžete poslouchat. A jsou to opravdu dobrá pop alba. Rock v tom původním slova smyslu je proti nim hrozně šedivý. Všichni muzikanti jsou si hrozně podobní. Muzikou i oblečením. Rock prostě neprožívá období nějaké estetické výzvy.

Kdyby v nějaké antologii populární hudby bylo vyhrazeno místo pro jednu jedinou píseň Pet Shop Boys, kterou byste doporučil?
Určitě Being Boring (Nudící se i nuděná bytost) z přelomu osmdesátých a devadesátých let. Jednak je to velmi autobiografická záležitost - takoví si myslíme, že doopravdy jsme. A jednak jsem pyšný na tu melodii.

Proč jste si vybrali za téma poslední desky noční život?
Těch důvodů je hodně. Téma nočního života nás zajímalo vždycky. Už náš první hit West End Girls byl o nočním životě. Noční život se stal velkým průmyslem, myslím, že nejen v Británii. Průmyslem zábavy. Lidé jdou ven do noci - na jídlo, opít se, fetovat, tancovat. Stále roste počet lidí, kteří žijí v noci a odpočívají ve dne. Noc je zajímavá i tím, že lidé v noci jsou úplně jiní než ve dne. A kromě toho, současná taneční hudba, kterou děláme, se zrodila právě v nočním světě.

Ve vzniku takových desek, jako je Nightlife, je namočeno stále více lidí. Jaká je úloha vaší dvojice v celém tom procesu vytváření alba?
My jsme ten kořen, z něhož všechno vychází. Napíšeme píseň a uděláme ji spolu s naším programátorem v základní verzi jako demosnímek. A pak přijde hlavní věc - vytvoříme nějakou koncepci zvuku. Může se stát, že ta dema se stanou základem celého alba, to bylo třeba v případě Very. Ale například hlavním cílem naší poslední desky bylo organicky smíchat elektronickou hudbu a smyčcový orchestr. Nechat ty protiklady prorůst. Proto jsme ji taky dělali ve spolupráci s Craigem Armstrongem. Ten píše hlavně filmovou hudbu, ale spolupracoval na orchestrálních aranžmá s lidmi tak rozdílnými jako Spice Girls, Madonna nebo Massive Attack. A ten také napsal pro desku smyčce. Ale my už jsme mu dodali skoro hotové písně. Samozřejmě, že hodně změnil. Pak jsem přišli zase my, změnili to nazpátek, on nás zase přemlouval, aby bylo po jeho. Takhle je to i s obalem, videoklipy, celou prezentací. Všichni, kdo s námi dělají, mají pro svou kreativitu prostor, jehož ohraničení hlídáme my.

Takže řídíte jakousi uměleckou fabriku?
Ne tak úplně. Vybíráme si lidi, s kterými chceme dělat, protože se od nich chceme učit. A jejich tvůrčí schopnosti se potom zúročují v dalších produktech. Nedávno jsme se setkali s Brianem Enem, a když jsme mu dávali kazetu s patnácti hotovými písněmi, byl z toho překvapený. Jeho práce jako producenta U2 a podobných kapel je založena na tom, že jim pomáhá psát písně, zatímco my s nimi přicházíme už v hotové podobě a s poměrně přesnou vizí!

Čím byste byl, kdybyste nebyl pop hvězdou?
Asi hudebníkem frustrovaným z toho, že neuspěl. Ale vážně - asi bych pracoval v nějakém hudebním časopise.

Josef Vlček

Pet Shop Boy šel na východ

(Mladý svět 35/1994)

Neověříte si, zda mám zapnutý diktafon?
Vy o této historce taky víte? Byl bych nejraději, aby se na ni zapomnělo, ale jak by mohlo, když ani já nemůžu? I když to bylo trochu jinak, než jak se to dnes píše. Dělal jsem rozhovor s Markem Bolanem z T. Rex, vůbec první interview ve svém životě. Stáli jsme s Markem u stolu, já si na něj položil diktafon, Mark vyprávěl, ohromně zajímavé věci to byly, a za hovoru jsme se hnuli pomalu od stolu. V té chvíli jako bych nevěděl, proč tam jsem, proč si s ním povídám, vykročil jsem s ním, on mluvil, já poslouchal a šel za ním jak ovečka. On náhle umlkl, vrátil se ke stolu, vzal diktafon, dal mi ho do ruky se slovy, že s ním to bude přece jen lepší než bez něj.

Ptám se proto, že mi vaše novinářská průprava maně evokuje pořekadlo o největším krajíci odříkaného chleba. Dnes se zdá, že novináře nemáte příliš v lásce, že se jim - přinejmenším - snažíte vyhýbat.
Ne všem. Pokud to jde, vyhýbáme se na sto honů novinářům bulvárního tisku. Vůči těm ostatním cítíme jen neustálé podezření. Vyhýbat se jim jako lidé, kteří dobrovolně zvolili úděl jakýchsi veřejně činných osobností, úděl pop-hvězd se vším, co k tomu náleží, dost dobře nemůžeme. A určité pochopení pro ně jsem si ze své předchozí profese do té současné přece jen přinesl. Chápu, že se dychtí po zajímavém příběhu, často ber kde ber. Za svého novinářského působení jsem nebýval jiný. Dá mi jen někdy práci smířit se s tím, že novináři dnes tyto příběhy vyhledávají u nás - v naší veřejné činnosti a nezřídka i v našem soukromí. Mám pro tyhle věci asi jiné měřítko než oni: domnívám se, že všechno, co je na nás zajímavé, dáváme lidem prostřednictvím svých písní a všeho dalšího, co děláme.

Kdybyste dnes byl hudebním novinářem, která oblast pop-music by vás přitahovala, které její aspekty byste rád komentoval?
Zřejmě bych se soustředil na oblast taneční hudby, avšak s vědomím, že právě to je žánr, o kterém se píše těžko. Můj někdejší kolega z časopisu Smash Hits zrovna píše knihu o techno hudbě. Klobouk dolů! Musí to být nesmírně těžký úkol. Podle mě psát čistě a jen o hudbě je téměř nemožné. Chybí příběh, veškerý důraz je nutno položit na nepříliš zajímavé technické stránky věci. Podobně, i když z opačného pólu, shledávám stejně náročným i psaní o vážné hudbě. Zřejmě bych tedy i dnes dělal to, co občas vyčítám novinářům ve vztahu k nám - hnal bych se za příběhy. Rovněž mě už mnoho let fascinuje fenomén hudby pro teenagery - ostatně i na snažení Pet Shop Boys je toto zaujetí znát. Myslím, že je zajímavé pronikat do jejích tajů, zkoumat, jak funguje, jaký má vliv na publikum. Je neuvěřitelné, kolik nových kapel se dnes touto hudbou zabývá! Čas od času se projdu několika obchody s deskami a pokaždé žasnu, kolik nových jmen se objevilo na trhu a kolik mezi tou spoustou hudby zabírá právě muzika orientovaná na teenagery.

A což třeba soudobá americká hudba, to, čemu se říká seattleská škola? I ta je koneckonců cílená na teenagery.
Mám pocit, že tohle je velmi specifická tvář Ameriky, v žádném případě ne reprezentativní. Osobně mě neoslovuje. Nemám rád těžký rock, dávám přednost rockové hudbě vylehčené, která nedeptá ucho ani duši, nýbrž je povznáší. Mám úctu k Nirvaně, zejména k jejich první desce, kde se najdou některé skvostné věci, ale už jsem nikdy nepřišel na chuť takovým Pearl Jam. Považuji je za nudné, stereotypní. Jejich hudba nijak nekoresponduje s mými pocity, nevypovídá zhola nic o mém životě, nedokážu se s ní ztotožnit. Navíc téměř celou onu seattleskou školu považuji za retro. A to není nic pro mě. Vyhledávám v pop-music věci nové, když už ne jinak, tedy alespoň zvukově. To pro mě Pearl Jam prostě nejsou. Jejich hudba mi připadá povrchní, jako by klouzání po povrchu byl přímo záměr jejich snažení. Za typický považuji třeba vztah těchto skupin k vrcholným akcím showbyznysu. Například udílení cen MTV: naoko se tváří, jak je jim ten podnik proti srsti, ale jdou tam, hrají tam - jenže dávají najevo, že tím jakoby proti tomu molochu rebelují. Proboha, vždyť nejlepší způsob, jak dát najevo svůj vztah, by byl prostě nejít tam. Ale to ne! Připadá mi to pokrytecké a opět - povrchní.

Jsou Pet Shop Boys v tomto smyslu jiní?
Možná ne, ale podstatný rozdíl je v tom, že Pet Shop Boys nepředstírají, že jsou něco víc než mezinárodní pop skupina. Kdežto kupříkladu U2, kterým jsem měl dlouho také za zlé povrchnost, než se mi začalo zdát, že si tuhle svou chybu uvědomili a svůj postoj k životu trochu přehodnotili, se svého času tvářili málem jako apoštolové nového světonázoru. Totéž Pearl Jam a spol.: kdyby tak publikum bylo ochotno nahlédnout pod onen nablýskaný povrch, divilo by se, jak málo by toho pod ním ve skutečnosti našlo.

Mně tyhle všechny výtky připadají spíš oprávněné na adresu současné taneční hudby: ambient, trance, house, techno. Tam vidím jen povrch a nic pod ním...
Omyl! Taneční hudba byla vždycky tou nejprogresivnější formou pop-music. Kdežto současná Amerika je bezradné retro, těžící, často neuměle, z odkazu šedesátých a sedmdesátých let. Mě kupříkladu house-music fascinuje svou schopností restrukturovat píseň do zcela nové formy. To, co dokáží s jedinou písní někteří studioví mistři housu, podoby, jaké jí dokážou dát, je obdivuhodné. Taneční hudba je hudba budoucnosti - už jen tím, že do svých služeb angažuje tu nejmodernější dostupnou technologii.

Nepostrádáte však v taneční hudbě absenci myšlenky, která tam snad ani být nemůže, má-li tato hudba za úkol rozhýbat tělo, nikoli mozkové závity?
Může s klidem rozhýbat obojí. Vezměte si Beatles: cožpak to nebyla taneční hudba? A nevybízela - a nevybízí dodnes - zároveň i k přemýšlení?

Snažili jste se dokumentovat tuto myšlenku tím, že jste k obrazu svému druhdy předělali velký hit U2 Where The Streets Have No Name?
Do určité míry ano, jenže zřejmě jsme měli znaménka na opačných pólech než vy. Pro nás jsou U2 reprezentantem tradicionalistické, konzervativní hudby, kdežto Pet Shop Boys reprezentují vývoj pop-music. Nedomnívám se totiž, ž rocková hudba znamenala v posledních patnácti, možná dvaceti letech progresivní sílu. Naopak, považuji ji za tradicionalistickou, zpátečnickou a reakční. Pokud si tohle ujasníme, pak zní odpověď na vaši otázku "ano".

Lze tak hodnotit i veškerou vaši další coververzní tvorbu - písně You Are Always On My Mind i Go West?
Motivace našich cover-verzí jsou poněkud jiné. Rádi si občas přřivlastníme některou píseň, rozebereme ji na součástky a pak ji zase poskládáme poněkud jinak než její původní autor. Baví nás to skoro stejně jako práce na vlastních věcech. Je to vzrušující pocit, pronikat do struktury písně, poznávat její mechanismus, tu ho vylepšit, tady zase pozměnit. A když nic jiného, je to alespoň dobrá zábava. Včetně následných reakcí...

Dá to práci snažit se být stále v čele vývoje? Není to album od alba stále těžší vymýšlet věci, které by vaši tvorbu udržely v avantgardním duchu, alespoň jak jej vy pojímáte?
Naopak, poslední desku jsme točili ve větším poklidu než předchozí a dělala sa nám velmi příjemně. To jen občas jsem byl ve skluzu s texty. Hudba už byla dávno hotová, už jsme měli jít točit a já ještě ťukal doma slova, měnil je a piloval. Pro veřejnost je naše poslední album ještě nové, ale my už žijeme nadcházejícím. Začneme je točit v září a vydání plánujeme raději až na jaro příštího roku. V jeho případě totiž není vyloučeno, že nám práce půjde pomaleji, klopotněji. Máme už pár nápadů, rádi bychom přišli s některými novými přístupy k experimentální taneční hudbě. I když nemáme pocit, že to hrozí, neradi bychom, aby naše tvorba někdy sklouzla do dané formule. Proto je čas od času dobré ohlédnout se zpět, přehodnotit dosavadní výsledky. Práce na nové desce by se mohla stát takovým impulsem. Přesto ale největším dílem stále spoléháme na instinkty.

Máte univerzitní vzdělání v oboru historie. Ovlivěuje vás nějakým způsobem při tvorbě?
Mohu říct, že nad texty hodně přemýšlím. Ale nepřikládal bych to vlivu vysokoškolského diplomu. Nejsem ale příznivec hudby a písní, které jsou sebevědomě inteligentní. To mi vždycky připadá podezřelé, zpravidla je to jen autorovo pozérství. Je to podobné jako v té známé historce, když John Lennon nahrával cosi s Bobem Dylanem, ten byl v pokušení pitvat každé slovíčko a každý tón, ale Lennon jen mávl rukou a doporučil mu, aby toho nechal a soustředil se na celkový zvuk. To je, myslím si, důležitější.

A co architektura, kterou vystudoval Chris Lowe? Ovlivňuje vaše vizuálně velice působivé klipy?
Nepochybně. Chris miluje rozlehlé holé betonové plochy, jednoduché formy, není příznivcem dekorativnosti - a to všechno se dá jasně vystopovat v našich videoklipech. Není to zajímavé? Přitom je to hluboce citově založený člověk, který píše krásné melodie. I když věřím, že by rád psal pro Pet Shop Boys písničky postavené třeba i jen na jednom akordu. Ale ví, že by narazil na můj odpor. Já jsem naopak příznivcem bohatých, zdobných harmonií.

Je i v dalších ohledech váš vliv na vizuální ztvárnění vašich písní klíčový?
Ano, považujeme vizuální ztvárnění naší hudby za stejně důležitou složku jako samotné písně a adekvátně tomu věnujeme stejnou pozornost. Třebaže je práce na klipech jako všechno v pop-music silně týmová práce, základní myšlenku se snažíme vždy vnést my. Podobně jako jsme se před časem rozhodli, že nemáme zapotřebí popularizovat formou videoklipů své tváře, a proto se tomu od té doby důsledně vyhýbáme. Namísto našich nezajímavých tváří raději nabízíme pohled na krásné blýskavé objekty, na vizuálně uhrančivé komputerové triky z pomezí virtuální reality, kterými se sami bavíme a které nás dokáží ohromit stejně jako pak diváka před obrazovkou.

Virtuální realita, komputerové hračičkovství, diskotéková hudba... není tohle všechno charakteristické spíš pro jedince o jednu, možná o dvě generace mladší? Zanedlouho oslavíte narozeniny...
Bude mi čtyřicet, že jo? Jen co se vrátím, abych už začal s přípravami, pořádám totiž takový večírek pro pár desítek lidí. A čtyřicítka? Nemohu za ni. Jak se k ní postavím, o tom jsem ještě nepřemýšlel. Není ani důvod, protože se cítím jako pětadvacetiletý.

Roman Lipčík

nahoru