Pet Shop Boys v hloubi noci, z médií

Z médií

[ nejnovější | recenze alb | recenze singlů | recenze koncertů | rozhovory ]

Články

Pet Shop Boys - neposílejte jim e-maily (Hitstyle)
Pet Shop Boys - ve všech nočních podnicích jsme byli už dvakrát (HN)
Pet Shop Boys odkrývají pozadí písní (MfD)
Pet Shop Boys - "Mladí nechodí do divadla. My je to chceme naučit..." (Show!)
Pet Shop Boys si podmaňují noční svět (MfD)
Za noci, za noci, dějou se věci (R&P)
Pet Shop Boys překonali nudu taneční hudby (MfD)
Pet Shop Boys - it's only pop? (R&P)

Máme rádi zvířátka

(Ultram:x, 3/2003)

Možná i vy patříte mezi lidi, kteří nad Pet Shop Boys ohrnuli nos a označují je za umělohmotné kýčaře. Možná i vy máte chuť přeladit rádio vždy, když v něm spustí některý z jejich synthi-popových hymnusů a domníváte se, že jejich tvorba není nic jiného než vyteplená popina, která nikdy nemůže uspokojit duši pořádného odvazáka. Je-li tomu skutečně tak, tuto stránku pečlivě vytrhněte, zmačkejte a sežvýkejte. To, co se na ní píše, by vám určitě nešlo pod nos....
Drazí přátelé, vy, kteří jste dočetli až sem, patrně nebudete oponovat mému tvrzení, že Neil Tennant a Chris Lowe byli od začátku své spolupráce v první polovině 80. let hudebními pionýry, oplývajícími velkým vizionářským talentem. Kromě toho, že ve své době patřili mezi nejvýznamnější kultivátory popu a dali mu do té doby neslýchaný intelektuální rozměr, nemalou měrou se zasloužili i o tvůrčí vyvrcholení tohoto stylu na přelomu 80. a 90. let. Vedle toho ale Tennant a Lowe patří i mezi těch nemnoho progresivních hudebníků, kteří ještě dávno před taneční explozí a druhým létem lásky pomáhali světu hláskovat slova jako remix nebo remixové album. Letos je tomu bratru už neuvěřitelných sedmnáct let (!), co světlo světa spatřilo album Disco, obsahující toliko remix skladeb z jejich debutu Please (1986). A dva roky nato se diskografie PSB rozrostla o ještě větší experiment - remixové album Introspective se zbrusu novými skladbami jako Left To My Own Devices či Always On My Mind, které nahrazovalo řadovou desku. "V roce 1988 jsme s Introspective stvořili album, u kterého jsme chtěli vyzkoušet, jestli lze napřed vytvořit remixy a teprve pak z nich udělat klasické taneční singly. I když si myslím, že se nám to povedlo, dnes už vím, že naší silnou stránkou je psaní písniček, které mají konkrétní pocit a konkrétní význam," říká Tennant. Dvojice se poté vrátila ke klasické albové tvorbě, která patrně vyvrcholila geniálním dílem Behaviour (1990), a další remixové album, nazvané jednoduše Disco 2, vytvořila až v roce 1994, po vydání alba Very. Diskokoule s logem Pet Shop Boys se však v únoru roztočila už potřetí.
Nejnovější část série Disco s pořadovým číslem tři obsahuje oproti předchozím dvěma jednu inovaci - z celkem deseti zařazených skladeb totiž pouhou polovinu tvoří remixy písní z předešlé desky (tentokrát Release). Zbylých pět skladeb jsou dosud nevydané kusy, které byly většinou složeny, nahrány a zremixovány při stejné studio session, během níž album Release vzniklo, oproti němu jsou však mnohem tanečnější. "Rozhodli jsme se udělat kolekci písní, zacílenou na taneční publikum. Taneční scéna je dneska opravdu silná, ačkoliv když jsme v 80. letech začínali, byl to spíš underground," vysvětluje Tennant. Skutečnou lahůdkou pro fanoušky by pak mohla být píseň Try It (I'm In Love With a Married Man) od Bobbyho "O" Orlanda, kterou PSB původně nahráli už v roce 1983. Na Disco 3 najdeme její aktuální verzi. "Zní to jako když se staří Pet Shop Boys potkají s novými Pet Shop Boys," říká Tennant. Ale jsou tu i skladby jako například nádherná (a z kolekce možná nejlepší) Somebody Else's Business, která dává vzpomenout na zlatou éru PSB na přelomu 80. a 90. let. Ačkoliv jde po zvukové stránce o jednoznačnou současnost, strukturou, melodickou linkou i falzetovým refrénem je skladba jasným odkazem na období mezi deskami Actually a Behaviour. Většinou je však současná "diskotéka" á la Pet Shop Boys inspirována aktuální londýnskou tranceovou vlnou. Je to patrné například z vlastního extended mixu skladby Here, s žánrově povinnou "větrákoidní" tadadap-tadadap mezihrou (jestli víte, co tím myslím) nebo nejslabšího tracku - Superchumbo remixu skladby Sexy Northerner. Je tu však i remix singlovky London od Felixe da Housecata, u nějž budete možná až udiveni, jak součinně s náladou pravých Pet Shop Boys tahle překopávka zní.
Jak už všichni dobře víme (pochybovači snad odpadli hned na začátku při perexu), jen naprostý neznalec poměrů se může domnívat, že kolekcí Disco 3 se Pet Shop Boys snaží narychlo svézt na nějakém tanečním boomu. Dokonce se sami domnívají, že jejich taneční alba stojí víceméně mimo taneční proud. "Myslím, že jsme s Chrisem nikdy nebyli součástí nějaké hudební vlny," říká Tennant. "Když byl v polovině 80. let náš singl West End Girls v Americe hitem, byli jsme vlastně úplně poslední z té britské popové invaze, kterou začali už Culture Club. Na druhou stranu jsme neměli ani moc společného s těmi, co přišli po nás. A dnes už opravdu vůbec nevím, kam nás zařadit. Máme totiž fanoušky mezi lidmi poslouchající nejrůznější žánry. Nedávno jsem podepisoval desku pro něčího bratrance a bylo mi řečeno, že poslouchá jenom country a Pet Shop Boys," směje se Tennant. Jistě, proč ne. Podle jedné z psychologických teorií k sobě mají mnohem blíže špičky z rozdílných oborů, než amatér a profík z jedné branže. Není pochyb, že Pet Shop Boys patří ke špičkám. Závěr si vyvoďte sami.

(u článku se nacházejí také následující krátké texty)
Sběratelské zmetky
Vinou závady při výrobě byla na britský trh vypuštěna malá část edice alba Disco 3 s vadou v úvodní skladbě Time On My Hands. Konkrétně jde o chybu výlisku, která způsobuje, že se skladba po dvou minutách a šestnácti vteřinách odmlčí a až do následujícího tracku "hraje" jen ticho. PSB dali ihned prostřednictvím své webové stránky na vědomí, že chyby, která nevznikla jejich přičiněním, velmi litují a všem "postiženým" fanouškům nabídli možnost výměny jejich zmetku za bezvadný kus prostřednictvím zákaznického centra vydavatelství EMI. Ovšem, stejně jako mezi filatelisty byly vždy nejvíce ceněny poštovní známky s nějaké série s kazem, staly se rovněž zmetky Disco 3 okamžitě sběratelskou raritou, kterou jsou opravdu zapálení sběratelé ochotní vyvážit zlatem...

Historie PSB v kostce
PSB vznikli v Londýně v srpnu 1981, když zpěvák a textař Neil Tennant, původně editor vydavatelství Marvel Comics, který si později udělal určité renomé jako hudební redaktor časopisu Smash Hits, potkal v obchodě s elektronikou klávesistu a skladatele Chrise Lowea, tehdy studujícího architekturu. Vzájemná vášeň pro taneční hudbu a syntezátory je přiměla ihned založit skupinu. Jejich jméno mělo být poctou přátelům, kteří v Londýně vedlo obchod s domácími zvířátky. První singl West End Girls (1983) se uchytil až napodruhé v roce 1985 a od té doby PSB platili za vrcholné představitele inteligentního popu. Vydali osm řadových alb - Please (1986), Actually (1987), Introspective (1988), Behaviour (1990), Very (1993), Bilingual (1996), Nightlife (1999) a Release (2002) a tři alba remixové Disco (1986), Disco 2 (1994) a Disco 3 (2003). Jsou spoluautory muzikálu Closer To Heaven (2002), který byl vloni uveden v Londýně a v současné době se uvažuje o jeho převedení na Broadway.

Pavel Kučera

Pet Shop Boys - neposílejte jim e-maily

(Hitstyle, 1/2002)

"Lidé si myslí, že když jsme popová kapela a hrajeme na syntezátory, musíme mít nutně ve studiu spoustu hostů, kteří za nás nahrají ostatní nástroje. Rádi bychom jim vzkázali, že album Release jsme z drtivé většiny nahráli my sami," říká na adresu své novinky britská synthipopová kapela Pet Shop Boys.
Počkat, nejsou to ti dva, co měli v osmdesátých letech několik obrovských hitů, v devadesátých se připomněli předělávkou Go West a pak se někam vytratili? Jsou to oni. Až na to, že se nevytratili, spíše naopak. Vydali novou desku Release, která v jejich diskografii patří jednoznačně k tomu nejlepšímu. Najdeme na ní deset nádherných a křehoučkých melodií s bolestně upřímnými texty. Na nich ostatně duu Chris Lowe (klávesové nástroje) a Neil Tennant (zpěv) tentokrát záleželo asi nejvíc.
"Většina písniček jsou vlastně příběhy. Dost námětů pochází například z novin. Na texty jsme kladli velký důraz, mnohem větší, než u předchozích desek. Chtěli jsme natočit jednoduchou a přímou nahrávku. Například naše předchozí album Nightlife připravovali tři producenti a po zvukové stránce jde jednoznačně o nejlepší věc Pet Shop Boys. V případě Release jsme chtěli, aby zněla jako Neil Chris ve studiu," vysvětluje zpěvák Neil Tennant.
Velkou měrou se na nahrávce podílel vynikající kytarista Johnny Marr, někdější člen formace The Smiths. Jeho hostování u Pet Shop Boys není žádnou novinkou, podílel se již na albech Behaviour a Bilingual. Tentokrát však jeho kytara zní téměř ve všech písničkách a pro zvuk desky je určující. Díky Marrovu přispění můžeme s klidným svědomím hovořit o nejkytarovějším albu formace.
"Johnny Marr je fantastický kytarista a o hudbě ví všechno," libuje si Neil Tennant.
Ústředním mottem alba Release je osamění. Hlavní hrdina všech textů (bezpochyby je to sám Tennant) vzpomíná na blízkou osobu, která momentálně není v jeho přítomnosti.
"Písničky jsou o pocitu osamění a neschopnosti komunikace. V textu E-mail se zpívá: 'Pošli mi e-mail se slovy miluju Tě', čímž jsem chtěl vyjádřit, že lidé dnes spolu nejsou schopni opravdu mluvit. Všechno, i to nejdůležitější, si sdělují prostřednictvím elektronické pošty," říká Tennant.
Pokud se vám tedy některé starší skladby Pet Shop Boys zdály na jednoznačné popové hity příliš smutné, není to nic proti textové náplni novinky. Snad nejmrazivější písničkou v tomto ohledu je Love Is A Catastrophe. Stručně řečeno, dřívější vznešenou a lehkou melancholii vystřídal opravdový pocit smutku až deprese. Je to logický vývoj, logická cesta kapely, která se do povědomí posluchačů zapsala stoicky klidným a 'nehitovým' hitem West End Girls, zpívala o tom, že když dobře vypadáte a ještě navíc vám to myslí, můžete v hudebním průmyslu vytřískat spoustu peněz, a svoje soukromí si chránila ledově suchým a sarkastickým humorem. za tím vším se však vždy skrývala upřímná a vroucí hudba kapely, která jednou provždy dokázala, že pop může být i uměním.

Jindřich Göth

Pet Shop Boys - ve všech nočních podnicích jsme byli už dvakrát

(Víkend, magazín Hospodářských novin, 12. 4. 2002)

Letošní sezóna je pro legendární anglické duo Pet Shop Boys velmi bohatá. Začala muzikálem Closer To Heaven. Pak přišlo několik předvánočních koncertů. K šoku všech byly velmi umírněné. A nakonec vydali 1. dubna samostatnou desku Release, první v jejich historii, která obsahuje výraznější zvuk rockové kytary, již pro kapelu nahrál pověstný Johnny Marr,bývalá kytarová hvězda anglické skupiny The Smiths. Znovu se potvrdilo, že Pet Shop Boys jsou paradoxně nejméně jednoznační a přitom jasně definovaní, konzervativní a zároveň neustále se inovující. V čem je podstata tohoto zázraku?
Pet Shop Boys patří mezi specifické jevy anglické hudební scény. Dalo by se říci, že jsou pohrobky doby, kdy zajímat se o umění a literaturu bylo mezi rockovými umělci běžné. Představují dokonalé prototypy anglické hyperkultivované gayské kultury, jak ji známe v literatuře od Oscara Wildea po W. H. Audena. Pozná je i hudební analfabet. Jejich hudba je skoro elektronická, někde na hranicích mezi diskem a rockem, postavená na nervózním rychlém rytmickém základě, nad nímž se líně plouží melancholická melodie, připomínající smích a zároveň smutek Shakespearova Večera tříkrálového, v provedení hlavního zpěváka, dnes už sedmačtyřicetiletého Neila Tennanta.
Ne všem se to líbí. Na začátku devadesátých let natočili ve svém svérázném stylu píseň Where The Streets Have No Name a její autor Bono se o výsledku vyjádřil velmi kysele.
Stejně podivně ale vyzněly desky, které Pet Shop Boys produkovali a napsali pro dvě gayskou komunitou obdivované hvězdy Lisu Minnelli a Dusty Springfield. Kdepak, model této skupiny je silný jen tehdy, když jej interpretuje dvojice sama! Musí v něm být znuděný dekadentní smutek a anemická melancholie. Bez těchto výrazových prvků zůstává jen forma bez obsahu.

Vykolíkované hřiště
"Já vím, že řada kapel si dělá vlastní marketingové výzkumy a hledá způsob, jak se co nejdéle udržet na výsluní popularity," vyprávěl před třemi roky v salonku Slovanského domu řečnicky zdatný Neil Tennant (Lowe v baseballové čepici byl jako obvykle přítomen a jako obvykle mlčel). "Ne že by nás to nezajímalo, ale my styl vytváříme, my nikoho nenásledujeme." Umělcova sebevědomost má své opodstatnění, ale nechce se věřit, že by zvláště svůj "branding" ponechali náhodě. Tak mocnou značku má v hudebním byznysu jen několik nejlepších hvězd.
Pro každou desku volí skupina jiný druh prezentace. Co deska, to jiný design obleků, černých brýlí a pokrývek hlavy, jiný styl videoklipů. Najdeme ale i jiná strategická pravidla, jež pečlivě pěstovaná značka Pet Shop Boys pevně dodržuje. Ustálil se například zvyk, že mezi dvěma řadovými deskami, vycházejícími ve zhruba tříletých intervalech, dá dvojice na trh nějaký meziprodukt. Může to být album úplně přemíchaných skladeb, kompilace největších hitů, nikdy nevydaných skladeb a podobně. Strategie s podobnými deskami dlouhodobě dopředu počítá.
Šestnáct let jednotného celku a zároveň pečlivě pěstované odlišnosti jednotlivých vedly k vytvoření tak silné značky, že když se minulé album Nightlife po stránce hudební invence příliš nevydařilo, deska se bez potíží dál prodávala.

Umění desky
Pet Shop Boys se brzy po tom, co se ujala jejich deska West End Girls, rozhodli nekoncertovat a vydrželo jim to celé tři roky. Chtěli se soustředit jen a jen na natáčení desek, protože hudební nosič považovali za nejdůležitější v konglomerátu všech produktů, které populární hudba v sobě obsahuje.
Žádná z kapel neumí pracovat s kompaktem jako s objektem tak pečlivě a rafinovaně jako Pet Shop Boys. A to počínaje Tennantovou tezí, že název alba musí jedním jediným slovem vystihovat obsah, jinak si ho lidé nezapamatují. Pet Shop Boys jsou průkopníky barevných plastikových krabiček. První vydání Very přeřvalo svou oranžovou barvou všechny ostatní desky ve výkladních skříních. A nový, úplně zabílený obal Release, překrytý navíc jakoby staniolovým přebalem, se pro změnu objevil ve čtyřech odlišných variantách. Pet Shop Boys jsou ale zároveň jedněmi z prvních, kdo přešli od plastiku k papírovým obalům, digipackům. Vše samozřejmě ve vazbě na celkový design veškerých produktů souvisejících s albem, od videoklipů po merchandising.
Strategie desek Pet Shop Boys je v prvním sledu celkem jasná. Dva až čtyři výrazné hity a zbytek sice menší trháky, ale o to zásadnější texty. Tennant tvrdí, že právě tyto béčkové skladby přinášejí skupině okruh velmi vybraných příznivců. Je to vlastně novinařina v písních - komentáře, fejetony, drobné kauzerie. To, co dělávali kdysi spisovatelé jako Chesterton nebo u nás Čapek. Jejich ohlas je tak velký, že v roce 1999 vydala dvojice některé z nich na rozsáhlém dvojalbu Alternative i s komentářem, který vysvětluje, co bylo podnětem pro vznik jednotlivých písní.

Skryté signály
Sebeinterpretace je dalším neobvyklým rysem tvorby Pet Shop Boys. Možná i v tom je kousek hudební novinařiny, jíž se Tennant na začátku osmdesátých let věnoval jako redaktor teenagerského hudebního časopisu Smash Hits. Loni vydali znovu šest svých nejdůležitějších desek a doplnili je nejen druhou deskou různých přebytků a jiných verzí, ale i rozsáhlými komentáři k jednotlivým skladbám. Koho napadne, že začátek jejich legendární skladby My October Symphony z alba Behaviour (1990) je založen na citátu ze Šostakovičovy 2. symfonie, jejíž jinou část citují na téže desce ještě v jiné kompozici? Skoro každá píseň připomíná známý výrok Umberta Eca ze Jména růže o tom, že knihy nekomunikují jen s lidmi, ale i mezi sebou. "Petšopácké" písně jsou totiž mnohdy rozvedením myšlenky nebo motivu jiného interpreta, někdy i polemikou s ním.
A ještě dva důležité prvky s sebou desky Pet Shop Boys přinášejí. Bez nich by nebylo moderní taneční scény. Remixy, jejichž jsou průkopníky, spočívají často v totálním přestříhání natočené skladby. Nechávají jejich dílo ve stavu dráždivé permanentní neukončenosti. Kdykoliv se k nim mohou muzikanti nebo i někdo jiný vrátit, úplně je restrukturovat a prostřednictvím nové formy jim dát nový obsah. Jsou-li jejich texty obecně platné, mohou umělci vydávat nové a velmi odlišné verze svých skladeb ještě dlouho po tom, co přestanou existovat.
Poslední specialitou jsou přejaté skladby. Pet Shop Boys jich nemají mnoho, obvykle je natáčeli pro nějaký dobročinný účel nebo vzpomínkovou akci, ale vždy má jejich realizace nějaký hlubší význam. Dnes jich je zhruba na půl jednoho kompilačního alba, ale až budou mít jednou pohromadě celých sedmdesát minut hudby na zaplnění CD nosiče, bude to neobvyklý výběr od Bernsteinova Somewhere přes inspirující gayské osobnosti (jako Noel Coward nebo Village People) až po Elvise Presleyho.

Teenagerské hvězdy po dvaceti letech
První píseň budoucích Pet Shop Boys vznikla přesně před dvaceti roky. Student architektury Chris Lowe preludoval na klavír v bytě svých rodičů v Blackpoolu na téma Skellernovy písně You're A Lady a výsledkem byla píseň, kterou poprvé v životě zatoužil natočit. To už se znal s Neilem Tennantem.
Pronajali si sklep ve čtvrti Camden Town a začali psát jednu píseň za druhou. Po špatném startu na nezávislé značce podepsali smlouvu s firmou Parlophone. Ani druhý start se však nevyvedl, když skladba Opportunities (Let's Make Lots Of Money) skončila až na 116. místě anglické hitparády. Pak ale přišla skladba West End Girls a s ní i jeden z největších hitů sezóny 1986. Z Pet Shop Boys se stalo přesně to, o čem předtím Tennant pouze psal - teenagerské idoly.
Po tolika letech v showbusinessu dnes už zestárlé Pet Shop Boys děti tolik neberou. Mají své nové idoly. Tennantovi a Loweovi se ale včas povedlo přeorientovat svou hudbu na kultivované intelektuály. Je to menší trh než kdysi, ale není už za čím se honit. "Všechny zajímavější noční podniky na světě jsme prošli už nejméně dvakrát," povzdychl si Tennant při svém pražském pobytu.

Josef Vlček

Pet Shop Boys odkrývají pozadí písní

(Mladá fronta Dnes, 10. 8. 2001)

Britští Pet Shop Boys, kteří vystupovali předloni v Praze, jsou proslulí smyslem podporovat ve svém publiku sběratelskou mánii. A nyní znovu vydali šest svých nejdůležitějších alb v remastrovaných verzích, navíc pokaždé rozšířených o další album s demosnímky, alternativními verzemi, dobovými i novými remixy a o brožury. Ty svou snahou pečlivě rekonstruovat vznik každé skladby připomínají některé beatlesovské monografie.
Průvodní texty mají blízko k literárním esejům, v nichž se snaží autor vystopovat zdroje, z nichž jeho vlastní dílo vzniklo. Aby ne, zpěvák Neil Tennant býval hudebním novinářem. Poprvé se takový rozbor ve formě dialogu obou členů objevil na dvojalbu Alternative v roce 1995. Teď se k němu vrátili. Projekt je neobvyklým dokumentem o tom, co během patnácti let konce dvacátého století dokázalo inspirovat dva intelektuály, kteří se rozhodli dělat masovou kulturu. Nacházíme tu příběhy o písních, z nichž deset let existoval jen jeden verš v zápisníku, aby ve chvíli osvícení za několik minut vznikl zbytek skladby. Jindy je podnětem náhodně zaslechnutý útržek dialogu v televizi, četba historické studie o odboji francouzských partyzánů za druhé světové války, nebo dokonce v případě hitu Se a videa špatný překlad textu brazilské skupiny Olodrum z portugalštiny do angličtiny. My October Symphony z alba Behaviour byla inspirována osudem Dmitrije Šostakoviče a následující So Hard (jako ostatně mnoho dalších) příběhy ze života přátel.
Stejně jako vnější svět je pro tvorbu Pet Shop Boys důležité prostředí populární hudby, s nímž mnohé skladby nepostřehnutelně rozmlouvají. Je až zarážející, kolik písní vzniklo jako odpověď na úspěšné hity některého z konkurentů, ať to byli Bros, New Order, Art Of Noise a další. I když jsou Pet Shop Boys považováni za typické představitele zjemnělé anglické gayské kultury, překvapují řadou odkazů k bluesovým rabijátům ZZ Top. Pro pochopení tvorby Pet Shop Boys je nakonec důležité i jejich přiznání, že jsou fascinováni vizionářskými písněmi, oslavujícími jakýsi nedosažitelný krásný nový svět. Do této kategorie patří jejich slavná adaptace písně Go West nebo úprava Bernsteinovy Somewhere z West Side Story. V tomto postřehu je klíč k mnoha dalším textům i videoklipům.
V době, kdy mnohé velké rockové hvězdy přiznávají, že své písně tvoří s pomocí slovníku rýmů, je to osvěžující čtení, které ukazuje, že existuje část populární hudby, srozumitelná každému a zároveň až překvapivě kultivovaná. A zároveň je dobré zmínit marketingový trik: každá zarytý příznivec Pet Shop Boys si musí znovu koupit jejich staré desky, a to dokonce za cenu o něco vyšší, než bývá u nových titulů. Bez prémiových alb různých rarit a zajímavých brožurek by to prostě nebylo ono.

Josef Vlček

Pet Shop Boys - "Mladí nechodí do divadla. My je to chceme naučit..."

(Show!, 1/2001)

V polovině května měl v Londýně premiéru muzikál Closer To Heaven. Ano, hudbu a texty mají na svědomí Pet Shop Boys a předlohu spisovatel Jonathan Harvey, který se proslavil divadelní hrou Beautiful Thing nebo seriálem pro BBC 2 Gimme, Gimme, Gimme. Muzikál to bude ryze současný - příběh je situován do nočního tanečního klubu. Nečekejte tedy žádnou divadelní suchařinu, tohle bude drsný příběh o sexu, drogách, klubovém životě a milostném bisexuálním trojúhleníku.
"Mladí lidé chodí na koncerty, ale ne do divadla, a to je velká škoda," říká zpěvák Neil Tennant. "Považují to za příliš intelektuální zábavu. My chceme dokázat, že i divadelní muzikál může být moderní a zábavný. Navíc i naše normální koncertní show se vždycky odehrávaly v divadelním duchu."
Kostra příběhu je celkem lákavá. Bisexuál Dave, mladý sexy barman z Irska, se zamiluje do dcery klubového manažera, ale zároveň se zaplete i s jedním pouličním dealerem drog. Do milostného trojúhelníku se vetře ještě hudební manažer, který chce z Davea udělat hvězdu. A jak přichází vidina slávy a peněz, hlavní hrdina musí učinit důležité rozhodnutí.
Closer To Heaven obsahuje patnáct nových skladeb Pet Shop Boys a choreografii si vzal na starost uznávaný Peter Darling, který spolupracoval například i na choreografii filmu Billy Elliot.

Pet Shop Boys si podmaňují noční svět

(Mladá fronta Dnes, 26. 11. 1999)

Nová deska Night Life anglického dua Pet Shop Boys, které dnes vystoupí v Praze, je pravděpodobně prvním popovým albem hodným tak velké události, jakou je konec tisíciletí. Poté, co člověk prošel na své planetě snad každičký nedostupný kus země, začal v tomto století pokořovat další z omezení svého životního prostoru - noc. A právě ovládnutí noci je dominantním tématem desky. Zatímco dobývání prostoru bylo spíše záležitostí fyzickou, dobývání noci je víc záležitostí psychickou. Night Life se snaží zachytit popůlnoční svět s jeho atmosférou nočních můr, prázdnoty, osamění, strachu a nejistot.
Princip, s nímž pracují Pet Shop Boys už patnáct let, je pro zachycení těchto nálad ideální. Jejich proslulý efekt kontrastu mezi znuděným, dekadentním vokálem a dráždivě nervním rytmickým základem vede místy až k prvotnímu pocitu zvukové anarchie. Teprve několikanásobný poslech prozradí, že vše je organizováno s matematickou přesností, s chladným vědeckým přístupem, s cílem vykonstruovat emoce. Ve skaldbě Happiness It's An Option můžeme rozklíčovat jednu vrstvu za druhou a objevíme prvky rapu a gospelu, zvuk smyčcových orchestrů padesátých let, smyčky elektronické hudby, ale i barokní melodii, hranou v pozadí hutné zvukové stěny na hoboj. Je to obdivuhodně navršená bouře různorodých a někdy i proti sobě jdoucích emocí, rodících se z tajemna nočního života. Konec dvacátého století jako na dlani.
Něco však vždycky musí v této neosecesní romantické směsici alespoň mírně dominovat. Na minulé desce to byla brazilská samba, tentokrát Pet Shop Boys vyzdvihli diskotékovou hudbu konce sedmdesátých let. Píseň New York City Boy, jeden ze čtyř potenciálních hitů alba, je přímo poctou nezapomenutelnému zjevu této scény, legendárním Village People. I nejrozjuchanější momenty však v sobě obsahují vrstvy nejistoty a onoho nedefinovatelného nočního strachu, které rozbíjejí prvotní pocit kýče. I to je součást rafinované hry dešifrovat nedešifrovatelné, kterou Pet Shop Boys hrají s posluchači uprostřed tísnivé a zároveň očišťující atmosféry posledních svítících oken a zdánlivě bezstarostných nočních klubů. Potvrzují, že dnešní sofistikovaný pop nevytváří hity na první poslech a několikeré přehrání. Čím déle se však takové skladby dostávají pod kůži, tím déle pod ní také vydrží.

Josef Vlček

Za noci, za noci, dějou se věci

(Rock & Pop 11/1999)

Nejdříve v podstatě zlegalizovali gay disco, které vytáhli z klubů do hitparád. Potom vytvořili jeden z nejinteligentnějších dosud vynalezených tanečních popů, aniž by přišli o teenagerské publikum, které musí být z principu vyživováno popvou kapačkou obsahující streliní směs pozitivní hrdina & jednoduché sdělení. Remixovali je Junior Vasquez, Danny Tenaglia, Farley & Heller, Jam & Spoon i Rollo a nikdo nedokázal z remixu vymazat jejich původní rukopis, Jsou ironičtější než Kurt Vonnegut jr., melancholičtější než obraz Piják absintu a přitom neuvěřitelně zábavní. Jsou popvou ikonou, ke které můžete vzhlížet od puberty a pak si jejich novou desku necháte hrdě zahrát na své páté svatbě (a nebude to výraz počínající senility). Vyhovují všem zavedeným pravidlům showbizu a přitom si většinu těchto pravidel mohou dovolit bez problémů porušit. Chcete vědět, proč tak strašně plýtvám superlativy? Celé je to o pěti slovech a jednom vykřičníku - Pet Shop Boys jsou zpátky!
Když se rozhodovalo o hlavním live actu na letošní ročník prestižního britského tanečního festivalu Creamfields, padalo prý neuvěřitelné množství jmen. Mezi přibližně desítkou finálních kandidátů se nakonec organizátoři rozhodli pro Pet Shop Boys. Na plakátech působilo jejich jméno napsané vedle houseové elity poněkud - no, minimálně poněkud zvláštně. Ale to, co Pet Shop Boys v Creamfields předvedli, byla ta nejsoučasnější taneční hudba, která naprosto odpovídala nárokům publika zvyklého na klubový zvuk (většian recenzí mluví o dvou vrcholech festivalu - DJském setu Paula Oakenfolda a live actu Pet Shop Boys).
Ve svém hodinu a něco dlouhém vystoupení (které bylo živě přenášeno ma internet a které byste stále ještě měli najít na adrese 207.246.199.25) představili nejen svoji novou image, ale především propagovali zvuk svého nového alba Nightlife. Tenhle zvuk by se dal charakterizovat jediným slovem - dance. I když taneční podoba Pet Shop Boys v Creamfields byla přece jen poněkud dramatičtější (Skladby It's a Sin a I Will Survive slité do neuvěřitelného houseového nářezu), s novým albem si dvojice Lowe a Tennant také nebrala servítky. Produkce visela na třech lidech: Craigovi Armstrongovi, Rollovi a Davidu Morlaesovi. Pokud méte dojem, že ta jména k sobě moc nejdou, máte dobré oko a ucho. Ale řekněme si to takhle: na žádném jiném albu by tři takto rozdílní producenti nemohli koexistovat. Morales se svým snobským newyorským housem, Rollo, fixovaný na trance linky, a Craig Armstrong, skladatel melancholických ploužáků. Jenže - tohle jsou Pet Shop Boys v tanečním věku a jak říkají Britové - everything goes. Takže Morales produkuje druhý singl z desky, skladbu New York City Boy, podle časopisu Q the gayest song ever, houseárnu, vybavenou sborovými refrény, typickým textem, který může být o tom, jak je někdo gay, ale stejně tak může být prostě jen o New Yorku, zatímco Rollo se podepisuje mimo jiné pod první skladbu alba jménem For Your Own Good, kde Pet Shop Boys žene do mnohavrstevného tracku, plného zvláštních zvuků a 'sugestivních zatáček ke strašidlům'.
Moralesova část alba byla nahrávána přímo v NY a Pet Shop Boys byli z amerického gramofonového narcise podle všeho pořádně na větvi. Když se Neila Tennanta ptali v rozhovoru pro Dancesite, dokázal si vzpomenou na jediné: "Vždycky visí na telefonu a vždycky oblečen ve věcech od Versaceho. Přišel do studia, nabalený v jejich poslední kolekci, nebo naopak v upnutých teplákách. Na dva dny jsme kvůli němu v New Yorku přerušili nahrávání, protože letěl do Říma hrát na party, kterou pořádala Donatella Versace pro Madonnu. Vrátil se napakovaný spostou oblečení. Do studia pak vešel v koženém kabátě s holí. Ten chlap je charakter."
Pet Shop Boys charakterizují Nightlife jako taneční popovou verzi Sinatrových alb z padesátých let. Berte to jako reklamní slogan, který prostě k Pet Shop Boys patří. Důležité je jedno. Pet Shop Boys jako jediný popový idol (opravdu jediný? -aaáá-) rostou se svými posluchači. Což je nutné ocenit. Navíc remix jejich I Don't Know What You Want But I Can't Give It Anymore remixoval Felix da Housecat alias Maddkat Courtship a je to jeden z nejlepších remixů, které tenhle chicagský producent kdy udělal.
Pet Shop Boys jsou králové popu. A 26. listopadu je 10:15 Promotion přiveze do Prahy. Jako že nechodím na koncerty, na tomhle určitě budu.

41200

Pet Shop Boys překonali nudu taneční hudby

(Mladá fronta Dnes, 22. 10. 1996)

Málokterý žánr je z dnešního pohledu tak nudný jako taneční elektropop osmdesátých let: jen Pet Shop Boys jako jedni z jeho tvůrců dokázali tuto formuli překročit a nalézt nové výrazové prostředky. Formace, která nedávno uvedla na trh album Bilingual, nikdy neopustila zvlášť pro minulou dekádu typický svět rock'n'rollové fantazie - avšak povedlo se jí o velký kus jej rozšířit.
Svět, kterému začala kdysi slavná skupina The Kinks říkat rock'n'roll fantasy, popisují angličtí sociologové už od šedesátých let. Je to pár hodin mezi školou a rodinou, odpoledne, kdy jako by zmizela realita, učitelé, rodiče i zprávy denního tisku a nastupuje toulání vysněným světem hudby, módních krámků a pěstování harmonického propojení vnitřní i vnější tváře osobnosti, které se říká styl. Na začátku osmdesátých let byl tento únik od reality ještě intenzivnější: Británie prožívala ekonomickou krizi, která dopadla především na mládež, a svět svírala závěrečná křeč studené války. Stovky mladých britských kapel propadly světobolným náladám, které jako by korespondovaly s Baudelairem a Rimbaudem. Svět je krásný, ale narodili jsme se do špatné doby, do doby jeho zahnívání, začalo se ozývat v mnoha interview s mladými muzikanty.
Jeden z prvních, kdo to vycítil, byl právě novinář. Dělal zástupce šéfredaktora "anglického Brava", tedy časopisu Smash Hits, a jmenoval se Neil Tennant. Když se rozhodl založit vlastní kapelu, přinesl do ní schopnost objevit a definovat životní styl, výlučnost gayské společnosti i kultivovanost. (A také bezstarostnost, měnící se dnes kvůli AIDS v pocit ohrožení.) Neil Tennant se ukázal být někým jako Oscar Wilde konce dvacátého století. Na rozdíl od většiny svých novoromantických druhů však nebyl on ani druhý člen Pet Shop Boys Chris Lowe z rockového světa. Jejich první a hlavní inspirací byla taneční hudba. Ta, přesněji její elektronická podoba, je od počátků až do dneška podstatou všech skladeb Pet Shop Boys, kteří se zrodili jako kříženec tehdy odumírající disco music s německým syntezátorovým kvartetem Kraftwerk. I proto jsou v ohnisku zájmu Pet Shop Boys remixy vlastních skladeb, jimž věnovali celá dvě speciální alba. Velký posun však nastal v objevování nových hudebních inspirací. U některých pozdějších alb Pet Shop Boys pozorujeme inspiraci takzvaným vyšším populárem - promenádní hudbou přelomu století, romantickými smyčcovými orchestry z padesátých let - a na novince Bilingual také etnickou, především latinskoamerickou hudbou.
Hlavním námětem písní z letošního alba zůstává kultivované, melancholické pozorování světa spějícího stále více k zániku, po jehož hédonistických požitcích Pet Shop Boys už jako bohatí majitelé spousty volného času cestují. A nezměnila se ani originální metoda jejich tvorby. Část písní je vždy vytvořena s cílem udělat hit: mají výraznou, vždy elegantní melodii a jednoduché, srozumitelné poselství. Většinu skladeb však tvoří výjimečně zajímavé písně, které jako by byly přípravnými eseji k těmto hitům. Před rokem vydané dvojalbum Alternative shromáždilo některé z těchto nezvyklých skladeb s dlouhým komentářem obou členů, z něhož vyplývá inspirace moderní literaturou, módním desingem, klasickými filmy i vnitřními vazbami v hudebním průmyslu.

Josef Vlček

Pet Shop Boys - it's only pop?

(Rock & Pop 8/1991)

Základní fakta jsou celkem banální. V roce 1981 se v londýnském hi-fi obchodě na Kings Road setkal Neil Francis Tennant, dnes šestatřicetiletý, s o šest let mladším Chrisem Seanem Lowem. "Začali jsme se bavit o syntezátorech. Oba jsme bydleli v Chelsea a on se za pár dní přišel podívat na můj nástroj. V tý době byly syntezátory dost exotický. Byl jsem dost odvázanej, že jeden mám", vzpomíná Tennant. Začali dávat dohromady první útržky společné muziky, na dva kazetové magnetofony a s výpůjčkami rytmických figur cizích disco nahrávek, na kterých se učili pracovat. O čtyři roky později s tím dobyli svět.
Chris se narodil v Blackpoolu. Hrál na piáno a pak i na trombón ve školní kapele. Když se potkal s Tennantem, pendloval mezi objevováním světa v Londýně a studiem architektury v Liverpoolu.
Neil vyrůstal na předměstí Newcastlu. Trochu dělal divadlo, trochu hrál na kytaru a zpíval s kapelou Dust. Do Londýna přišel v roce 1970 a střídal povolání. Krátce po osudovém setkání s Lowem začal pracovat jako hudební novinář v popovém magazínu Smash Hits.
Na popu se shodli ihned. Lowe: "Jako kluk jsem byl posedlý vším, co bylo pop. Beatles, Gerry And The Pacemakers. Měl jsem obrovskou sbírku singlů. Ale oni s tím potom přestali. Beatles se divně zvrtli." - Tennant: "Nechali si narůst vousy, pokud vím. Celý to bylo dost trapný." Lowe: "Když nastoupil progresivní rock, ztratil jsem s muzikou úplně kontakt. To byla doba Yes. Anebo ještě něčeho horšího - Jethro Tull. Začal jsem se o hudbu zajímat zase až od Saturday Night Fever." Tennant: "Taky jsem měl problémy s moderním rockem. Kdysi jsem byl na Led Zeppelin. Celý publikum bylo odpudivý, všichni měli vousy a zimníky. Pořad to samý přes tři hodiny. Díky tomu jsem se stal fanouškem Incredible String Bandu. Byli výstřední, ale ne tak zarostlý a 'chlapský' jako všechny rockový kapely. A pak jsem viděl Davida Bowieho - Ziggyho Stardusta, to mě dostalo!"
Tennant přes den psal o hvězdách a po večerech pracoval s Lowem na tom, aby se hvězdami stali sami. Měli už pár věcí hotových, když letěl Neil v roce 1983 do New Yorku dělat rozhovor se Stingem. V NY potkal Bobbyho 'O' Orlanda, producenta i interpreta diskotékové muziky. Orlando si poslechl Neilovy pásky a natočil s dvojicí skladbu West End Girls (Holky z West Endu), kterou následující rok vydal na svém labelu Robcat Records. Menší hit z toho byl ve Francii a Belgii, ale víc se Orlando nesnažil. Tennant s Lowem, už Pet Shop Boys, byli ale přesvědčení, že píseň má na víc.
Byl to čas, kdy britský pop ovládli Wham!, Spandau Ballet, Duran Duran a - Frankie Goes To Hollywood. Jejich vtipnému disco soundu byli Pet Shop Boys asi nejblíž. Manažer Tom Watkins dělal právě s Frankie a také s Bros. Pustil se do projektu Pet Shop Boys, což zkraje znamenalo vyplatit Bobbyho 'O'. Prý to nakonec stálo milión, ale v listopadu vyšel singl s West End Girls podruhé, tentokrát u EMI. Dodnes největší úspěch Pet Shop se stal číslem jedna v osmi zemích světa. Debutového alba Please (Prosím) se v USA prodalo milión kusů, v Británii jeětě víc. Následovaly singly Opportunities (Let's Make Lots Of Money) - Příležitosti (Nadělejme spousty peněz), který je dodnes předmětem poznámek o cynismu dvojice ("Ty dobře vypadáš, mně to zas pálí, pojď, nadělám spusty prachů" - Tennant tvrdí, že jde o sarkastickou vizi praxe populární hudby) a Love Comes Quickly (Láska přichází rychle), všechno obrovské hity z jediného alba.
Poměrně monotónní, syntezátorové taneční spodky překrývají silné melodie a ozvláštňují Lowovy vynalézavé barvy v aranžmá. Tennantův zpěv je charakteristicky nevzrušený, s pečlivou dikcí. Někdy skoro jen mluví nebo šeptá, jindy pužívá falsetový rejstřík, ale nezní přitom přihřátě jako Bros, Almond nebo Somerville. Jemnou inteligenci tady cítíte bezpečně.
Vždycky vybraně elegantní zpěvák-textař Neil a kontrastně buranský klávesista-skladatel Chris s nemožnými hučkami na hlavě, v naftařských botách a v kožené bundě, měli navíc výborně dělaná videa a chytrou ironii v textech. Pet Shop Boys našli styl, nebo přesněji svůj vytříbený smysl pro styl dokázali prosadit do muziky a celé koncepce a přitom šlo o nejspotřebnější zboží.
Počáteční model eurosidkového zvuku v následujících letech střídavě naplňovali (i řadou dlouhatánských remixovaných verzí pokračující série hitových singlů), ale také se od něj občas odvraceli. Některé nahrávky z alb Actually (Vlastně), Disco a Introspective (Introspektivní) jsou plné překvapivých a působivých triků s velkou orchestrací i se smyčcovým kvartetem, sem tam se vloudí latinka. S postupem doby přibývají nebanální harmonické postupy. Vždycky převládá výrazná hudební myšlenka. Ačkliv je zřetelná snaha držet alba v jednotlivých celcích, rozhodující jsou u orvních čtyř LP konkrétní hitové songy: What Have I Done To Deserve This - (Co jsem udělal, že si tohle zasluhuju - duet s hvězdou 60. let Dusty Springfieldovou), It's All Right (To je v pořádku), Always On My Mind (Pořád na tebe myslím), Heart (Srdce), I'm Not Scared (Nebojím se - další duet, tentokrát s Petsy Kensitovou), Suburbia (Život na předměstí), nebo One More Chance (Ještě jednu možnost).
Do předloňska vystupovali živě jen velmi příležitostně, vesměs při přebírání různých cen. (Mimochodem v roce 1988 i na podporu akce proti diskrminačním tendencím britských úřadů v otázkách homosexuality, čímž po letech porušili bariéru striktního odmítání dohadů o vzájemném vztahu. Věrni své ironii zahráli v Piccadily Theatre píseň It's A Sin - Je to hřích.) Předloňské koncerty (se smyčcovým kvartetem Alexe Balanesca a s smnohostranným, nicméně hodně jazzovým saxofonistou Courtneym Pinem!) měly famózní recenze; prý šlo o mimořádně působivá představení. Na letošní první světové turné v historii skupiny se Pet Shop Boys připravují pečlivě a tajně. LP, které bude patrně tvořit osu vystoupení, vydali v říjnu loňského roku. Behaviour (Chování) je krok od diskotékového charakteru prvých desek. Naznačuje, že se Pet Shop Boys pokoušejí o syntézu, ve které se jejich přirozený vkus a cit dostává do sváru s osvědčenou formulkou. Zdaleka ne na celé album se totiž už dá tancovat, atmosféra a koncepce je otevřenější, pestřejší a ve svých vrcholech jde o výsostně dělanou populární muziku. Jestli tenhle riskantní krok PSB vyjde a i Behaviour se dočká vysoké prodejnosti, pak by to mohl být malý důkaz, že zatracovaný pop má právo žít. Alespoň někdy.

Ondřej Konrád

nahoru